U&Sluno a. s. jako ostravská společnost v IT oboru vyrostla z nápadu a z ničeho. Na zelené louce, a dokonce, jestli se správně pamatuji, bez počítače v začátcích. Brzy však získala své jméno a stala se respektovanou i vyhledávanou. Zakázky rostly stejně tak jako ambice. Ing. Marta Nováková v roli předsedkyně představenstva je jediným vlastníkem. Stala se také investorkou, což je důkazem toho, že se akciovce daří. Přestože firmu potkalo i několik osudových pohrom, jako jsou přírodní katastrofy a obyčejná smůla. To je dost velký příběh na to, aby se dal vyprávět. Ten, kdo čte Madam Business pravidelně, jej zná nebo si vzpomene. Marta Nováková na našich stránkách není poprvé.

Jak se podnikalo tehdy a jak dnes?

Rozdíly jsou pochopitelně veliké, protože především máme jiné podnikatelské prostředí, současný svět je ovlivněn technologickými novinkami takovým způsobem, jak jsme si to snad ani nedokázali představit. Myslím, že si dnes už téměř nikdo nedokáže vybavit situace, které byly před dvaceti lety běžné – aby mohl něco oznámit svému obchodnímu partnerovi, musel třeba na cestách hledat veřejný telefonní automat! Že jsme psali obchodní dopisy na stroji, někteří pamatují i dálnopis... Dnes posíláme e-maily, ve kterých používáme i jiný jazyk, jiná pravidla... Změny, které nastaly v businessu, jsou pochopitelně také významné, i když do toho, co bychom rádi nazvali standardním podnikatelským prostředím, máme bohužel ještě pořád generace daleko.

Starosti všedního života U&Sluna jste ponechala managementu, sama se věnujete strategii, vizím. Co má firma ve vínku do dalších let?

Firma, která neroste, směřuje ke svému konci – kdysi jsem toto tvrzení slyšela a je na něm jistě hodně pravdy. Růst si však každý může představovat jinak. Já bych chtěla, aby U&Sluno, jako konzultační a technologická firma, byla pro své klienty garantem stability a spolehlivosti na dlouhá léta. Především budování a udržení kvality produktů a služeb, při požadavcích na růst firmy z pohledu obratu a garancí adekvátní míry zisku, je velkou výzvou pro každý management. Náš rozvoj a budoucí zaměření musí být v souladu s požadavky našich současných i budoucích zákazníků, musíme jim připravovat produkty a služby, které odpovídají vývoji jejich businessu.

Také expandujete za hranice vlasti. Chystáte se na východ – Rusko, Ukrajina? Zkomplikovaly vám tamní politické události plány?

Regionálně směřujeme především východním směrem, kde vnímáme obrovský potenciál, protože firmy v našem tržním segmentu – retail a logistika tam zažívají značný rozvoj. Vstup globálních obchodních řetězců a nadnárodních firem tam zdaleka není tak masivní, jako tomu bylo v Česku, lokální retaileři a distributoři v rusky mluvících zemích zažívají dynamický vzestup, který mnohdy předbíhá jejich schopnosti se adaptovat a akceptovat tento vývoj se současnými schopnostmi a znalostmi svých zaměstnanců. V mnoha oblastech se nám tak nabízí relativně volný tržní prostor, který bychom rádi využili. Nutnou podmínkou zde je ovšem hovořit místním jazykem, kupodivu ve všech postsovětských republikách je to stále ruština!
Pokud se týká současných dramatických událostí na Ukrajině – je pro nás obtížné předvídat, jak se bude vyvíjet další politická situace a jaký bude mít budoucí vývoj vliv na náš business tam. Ostatně, je vůbec někdo, kdo tento vývoj dokáže předpovídat? My máme zákazníky v Kyjevě, ve Lvovu, v Oděsse stejně jako v Donětsku a nyní můžeme jen doufat, že politická situace nebude negativně ovlivňovat naše projekty, nebude našim konzultantům a projektantům znemožňovat cestovat a pracovat.

Informační technologie jsou odvětvím, které zasahuje do jakékoli naší činnosti. Bez počítače, tabletu, mobilu nelze existovat. Finance, potravinářství, cestování, zdravotnictví, strojírenství, studium na vysokých školách – to vše přes výkonné sítě, kódy, hesla, piny. Pro vás je to super buducnost...

Samozřejmě, úroveň rozvoje informačních a komunikačních technologií představuje nové moderní průmyslové odvětví a jako takové má mnoho směrů, na které je možné se specializovat. Dle mého názoru je cílení nutné, protože je velmi obtížné si udržet vysokou kvalitu řešení a vysokou odbornou úroveň pracovníků v tolika oblastech, kterých se toto odvětví dotýká, ať v oblasti technologické, business procesů, bezpečnosti, nebo sw aplikací. Tím vším se nám prolínají téměř bezbřehé možnosti sociálních sítí, a to jak pozitivně, tak negativně. My jsme zvolili svou specializaci oborovou – tj. retail, logistika a distribuce, i technologickou – unix, Oracle hned v začátcích podnikání v roce 1990, ale přesto se před námi pravidelně objevují otázky, zda by neměla být naše specializace v některých oblastech ještě hlubší, ještě více zaměřená pouze na některé části, některé procesy. Ano, či ne? Opravdu to nejsou jednoduché úvahy. Znamená to, že nemůžeme zvládnout všechno, nemůžeme být například odborníci na prodej určitého typu HW a zároveň být specialisté na obchodní procesy a úzké retailové obory. Některé oblasti prostě musíme opustit a hledat řešení například ve spolupráci s dalšími subjekty. Tato rozhodování jsou v našich českých podmínkách ještě ztížena mnohdy neetickým jednáním některých obchodních partnerů.

Naskýtá se však otázka, jestli prudce se rozvíjející megaobor nepřeroste sám sebe a nás, lidstvo, nezažene zase zpět, do jednoduššího světa. Zda budeme schopni zvládnout to, co jsme vlastně vymysleli a co by nám mělo sloužit k živobytí, rozmnožovat bohatství, zbytňovat náš komfort. Jak se na to díváte? Jsem naivní?

Toto jsou otázky, které já nazývám „socio-politické“. A nesouvisí pouze s rozvojem technologií jako takových, ale s vývojem společnosti jako celku složeného z jednotlivců. Nejsem sociolog či prognostik, abych měla schopnosti predikovat tento vývoj. Nelze však nevnímat rychlost adaptace celé naší tzv. starší generace na nové technologie. Toto mne stále překvapuje, stejně tak jako mě šokuje samozřejmost, se kterou moderní technologie přijímají již batolata! Z této zkušenosti bych usuzovala, že nebude problém zvládat a využívat stále nové a nové telefony či počítače. U všech generačních skupin je zřejmá akceptace toho, že náš pohodlný život je čím dál tím více usměrňován, ovlivňován či řízen... S tím pozitivním je spojeno i negativní, jako ztráta soukromí, manipulace způsobená reklamou, médii. Jsem však optimista. Člověk je nejvíce adaptabilní jedinec na této planetě – věřím, že techniku a technologii nejen zvládne, ale i bude ovládat ke svému prospěchu.

Změnil se také osobní život lidí – čím více komunikujeme, tím více jsme sami. Anonymita vztahu postihuje zejména mládež. Co s tím? Zakazovat přístup dětem na Facebook je nesmysl.

Náš způsob komunikace se za posledních pár let změnil dramaticky a bohužel je to stále více na úkor osobní komunikace. Já jsem přesvědčena, že bez osobní komunikace mezi lidmi, tedy bez běžného rozhovoru, popovídání si či vzájemného osobního sdělování informací nelze žít. Člověk je společenský tvor a komunikace je stejně důležitá potřeba jako jídlo či oblečení, a myslím, že to vyplývá i z Maslowovy pyramidy hodnot. Podle svých zkušeností tvrdím, že dokonce bez osobní komunikace nelze úspěšně dělat ani obyčejný business! To, že řešíme extrém přílišné otevřenosti v anonymní komunikaci např. na sociálních sítích, je, dle mého názoru, také důsledek nedostatku osobní komunikace, a to jak v rodinách, tak v zaměstnání.
Jedním z největších komunikačních problémů ve firmách nyní je „interfiremní spam“, to znamená, že posíláme maily všem, včetně kolegy u vedlejšího stolu! Abychom ochránili naše životní prostředí, zavádíme dny bez aut. Myslím, že by bylo velmi užitečné pro každého z nás, kdybychom zavedli třeba den bez internetu a mobilního telefonu. Ne proto, že bychom se jich měli zříci, ale proto, abychom procvičili svoje komunikační schopnosti, stejně jako procvičujeme chůzi či jízdu na kole, když je den bez automobilového provozu. Můj názor na zakazování je poměrně konzistentní – zákaz sám o sobě nepomůže, ale jestli najdeme s dětmi témata ke hrám či povídání, bez internetu, možná budou přistupovat i k Facebooku praktičtěji. Stěžujeme-li si, že jsou naše děti závislé na internetu, ať je to Facebook, nebo hry, pojďme jim příkladem!

Dnes už víme, že business je o odvaze, nejen o nápadu. Co je jednodušší – zvažovat možná rizika, hodně počítat, nebo se vydat tak trochu střelbou od boku za štěstím a dráhou dobrodruha?

Zvažování rizik je důležitá otázka každého podnikání či managementu. Souvisí to se schopností manažera rozhodovat se v podmínkách neurčitosti. Čím je vyšší určitost toho, že něco (ne)nastane, tím je menší riziko správného rozhodnutí. Podnikatel/manažer ale musí udělat rozhodnutí zpravidla ve chvíli, kdy míra neurčitosti je vysoká, tj. má relativně vysoký nedostatek faktů. Tady potom hraje klíčovou roli intuice, odvaha, zkušenost. Kdybychom se mohli rozhodovat pouze tehdy, když máme dostatek faktů, tj. nízkou míru neurčitosti, pak to za nás mohou udělat lépe stroje, protože s fakty (nuly a jedničky) umějí pracovat bez emocí, tudíž lépe než my. Mnohdy je především při zahájení podnikání impulzem spíše naivita a neznalost než odvaha, tak to bylo i v mém případě. Je třeba ale říci, že ti, co začínali jako já, v roce 1990 byli buď naivní, idealističní snílci, nebo odvážní zlatokopové (a nemusí to být vždy jen negativní).

Slovíčko investor začíná být hodně užívané, a nejen v souvislosti se zhodnocováním majetku, s péčí o něj, ale z investování se stává nezbytná životní filozofie. Je to také o osobní odpovědnosti jedince. Co byste vzkázala mladým, kteří už vědí, že se o sebe budou muset postarat sami, ale stále nevědí, jak na to?

Upřímně řečeno, pokud nastane situace, kdy si každý člověk uvědomí, že se musí sám o sebe postarat a převzít zodpovědnost za sebe, případně za svou rodinu, tak to by naše společnost měla vyhráno! První investice, kterou děláme v životě každý, je do nás samých, především do našeho vzdělání, do našeho vlastního rozvoje. A pokud to zvládneme, pak přijde otázka, kterou jste již položila (schopnost přijmout riziko), mohou se pustit do vlastního podnikání nebo si najít vhodné zaměstnání. Pokud se mladý člověk rozhodne pro menší míru rizika, která je v pracovním poměru, není to přece žádná životní prohra nebo selhání, každý má vlohy a nadání pro „něco“ v nějaké oblasti, a pokud toho umí využít, ať v podnikání, nebo v práci, je spokojený a úspěšný. Co bych tedy vzkázala mladým lidem? Rada je nelehká k realizaci pro každého, pro mladého méně zkušeného člověka obzvláště. Snad tedy: Přemýšlejte opravdu nad svými schopnostmi a vlastnostmi, nad ochotou přijmout odpovědnost sám za sebe, přijmout určitou míru rizika. Nerozhodujte se podle toho, co je módní, co se líbí, co frčí a co je jednoduché, rozhodujte se pro to, k čemu máte vlohy, k čemu máte předpoklady, a taky se rozhodujte rozumem. Rozum nám říká, že společnost potřebuje zručné řemeslníky, techniky, strojaře, ajťáky. A přesto všichni studují ekonomiku, management nebo marketing. V tom lepším případě rekreologii nebo environmentalistiku v tom horším.

Jste velký praktik a ví se o vás, že nemáte ráda mlžení a zastírání. Když musíte odmítnout nějakou nabídku, partnerství, účast v projektu, říká se vám to těžce? Nebo to považujete za hru bez emocí, kde musí mít rozum jasnou převahu?

Jsem praktik, ale s tím souvisí také intuice, která je vlastně vždy jazýčkem na vahách při rozhodování. Hůře se odmítá, když musíte lidem říci, že „na to nemají vlohy, předpoklady“ a nechcete člověka navždy odradit od nějakých aktivit. Rozum má převahu a já se vždy rozhoduji podle člověka, lidí, se kterými mám do projektu jít. Buď mu věřím od začátku a pak pokračuji v jednáních, nebo nevěřím, a to ukončím ihned, i když projekt sám o sobě může být velmi dobrý.

Ostatně – čemu vás podnikání naučilo?

Pokoře, trpělivosti a umění kompromisu. A věřte, že při mé povaze „štíra“ to bylo dost těžké.

Po více než dvaceti letech práce byste si mohla už jen užívat. Málokdo z businessu to ale umí, nebo dokonce dělá. Životní styl je koloběh povinností, kde chybí čas, není odpočinku, padá zdraví. Začarovaný kruh, z něhož je těžká cesta ven. Co děláte vy, abyste se z vlastního osudu nezbláznila?

Dostala jsem se do stavu, kdy mohu dělat to, co mne baví. Za to jsem osudu, životu, sobě??? vděčná. A že mě pořád baví pracovat, něco dělat, riskovat v nových projektech, no tak to dělám, dokud mne to baví. Věřím, že ještě chvíli vydržím. Vytvořila jsem si taky daleko větší prostor sama pro sebe, pro svoje zájmy a záliby a sporty. Když přemýšlím nad tím, co všechno bych chtěla ještě stihnout, je mi někdy trochu líto, že jsem nezačala takto uvažovat dříve, protože moje plány jsou velmi ambiciózní! Vylézt na Mont Blanc, sjet ještě jednou Valle Blanche na lyžích nebo si zajet na dobrou operu třeba do Sydney nebo se konečně naučit francouzsky...

otázky připravila Eva Brixi