Kdo se učí od přírody, získá moudrost. O včelařích tato stará pravda platí dvojnásob. Podnikatelka Dobruška Flösslerová z Rousínova se pohybovala mezi včelami odmalička a zůstala jim věrná dodnes. Není to náhoda, za mnohé jim totiž vděčí...

Pocházíte z včelařské rodiny. Jak vás toto rodinné prostředí, chov včel a práce s medem ovlivnily v dalším životě?
Vyrůstala jsem v Pavlovicích, táta byl učitelem na venkovské škole a včelín stál na školní zahradě, protože včeličky ke škole dříve prostě patřily. Tatínek vedl včelařský kroužek a já jsem byla jeho členkou. Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že i já po letech budu mít svůj vlastní kroužek. Měli jsme doma 140 včelstev. Nebylo možné, aby práci zastali pouze rodiče, museli jsme spolu se dvěma bratry pomáhat. Zejména v období dospívání nelze říct, že jsme vždy pomáhali s nadšením. Na druhé straně musím přiznat, že když mi někdy v této době bývalo smutno, šla jsem do včelína, pozorovala vyletující včely a bylo mi fajn.
Přes léto jsme pomáhali všichni tři rodičům „ve včelách“, jak se u nás říkávalo. V zimním období mě maminka učila odmalička péct perníky. V 18 letech jsem si udělala kurz pro učitelky medového pečiva a vyrazily jsme s maminkou do světa. Jezdily jsme po celé republice a učily ženy perníčky péct a zdobit. Tomuto koníčku se věnuji dodnes, i když doba pokročila. Hospodyňky si perníčky umí upéct samy, ale pomoc a rady při jejich zdobení uvítají i dnes.
Byla byste jiná, kdybyste neměla tak blízký vztah ke včelám a včelaření?
Ano, byla. Vztahy ve včelím společenství považuji za evolučně dokonalé, v mnoha ohledech i pro lidskou společnost inspirativní. Včely se přírodě prostě povedly. Za celou dobu jejich existence nebylo potřeba výrazných evolučních změn. Včelí společenství je založeno na vzájemné komunikaci, nejsou v něm žádné otrokářské vztahy, nepozorovala jsem nikdy ani vztahy nadřazenosti. Každá včela v určitém období má svůj úkol, který si splní. Žádný včelí jedinec nežije pouze sám za sebe. Takové zásady jsou mi velice blízké, přijala jsem tuto část včelí filozofie i pro svůj život a snažím se jí držet. Občas je to těžké, protože mé okolí má někdy o životě jinou představu.
Včelaření bývalo na venkově velmi rozšířené stejně jako chov drobného zvířectva. Ale rozdíly mezi vesnicí a městem se stírají, což nemá jen pozitivní důsledky. I včelaření utrpělo tím, že lidé změnili své zájmy. Nebo se mýlím?
Nejsem přesvědčena o tom, že se rozdíl mezi městem a venkovem stírá. To by však bylo téma na delší povídání. Současný trend je takový, že včelařů skutečně ubývá, ale včelaři na vesnicích jsou pořád zárukou stability Českého svazu včelařů. Po celé naší republice pracuje v současné době asi 120 včelařských kroužků. Jsem přesvědčena, že u mnohých dětí tento jejich zájem přetrvá až do dospělosti a převezmou včelařskou štafetu po nás.
Uvědomujete si, že v dětech a mladých lidech spočívá budoucnost chovu včel. Vedete včelařské kroužky, učíte, jak zpracovávat a využívat med ve zdravém jídelníčku. Kdy jste se dostala k práci s mládeží a co vás u ní drží?
Jak si vychováme děti, tak se budeme mít v době, kdy nám ubude sil. Včelaři, kteří vedli své děti s láskou ke včelám, mohou s potěšením sledovat své vnuky, jak přebírají jejich žezlo. Já jsem se práci s mládeží na vesnici v rámci pionýrského kroužku věnovala od 15 let. V době, kdy jsem vychovávala své tři syny, jsem se včel a práce s dětmi vzdala úplně a vrátila se k nim až později. S vedením současného včelařského kroužku jsem začala v roce 2005. Zkušenosti z dětství se neztratily, a tak nebyl žádný problém na dřívější práci navázat. Co mě u práce drží? Děti, které mám kolem sebe, jsou přímými, přísnými, ale spravedlivými posuzovateli. Nelžou, nepodvádí, často se smějí. Rády pracují se včelami, a když jim ukazuji život v úle, ztichnou jako pěny a někdy vydechnou údivem. Mezi včeličkami a dětmi jsem šťastná.
Včelaře jste vychovala i doma. Pokračují synové tedy dál ve vašich šlépějích, nebo si to v dospělosti namířili jinam?
Nejstarší syn Jaromír studuje fyziologii a imunologii živočichů na Masarykově univerzitě. Jeho diplomová práce je zaměřena na imunitní reakce včel a ve včelách našel zálibu. Dříve se zabýval více herpetologií, dnes však již více času tráví s včelami. Včelaříme spolu. Prostřední syn Karel studuje na Mendlově univerzitě ekonomiku a management, občas pomáhá při vytáčení, ale sám se do práce se včelami nepustí. Místo včelaření se věnuje raději pečení a zdobení perníků a pomáhá mi při vedení kurzů. Nejmladší syn Libor je zaměřen spíše technicky. Studuje na VUT v Brně architekturu a já ho řadím mezi medojedy. Med má rád, ale včelstva neotvírá.
Má i vaše rodinná firma v Rousínově, Nakladatelství Flössler, vztah k vaší životní lásce a největšímu koníčku – včelařství?
Práci u včel a práci ve firmě nelze od sebe úplně oddělit. Dost často musí firma počkat, protože když se rojí včely, musí jít vše ostatní stranou. Hlavní náplní Nakladatelství Flössler je vydávání didaktických her a učebních pomůcek pro žáky se specifickými poruchami učení, ale nebrání se ani vydávání včelařských materiálů – ať jde o odborné texty, týkající se včelích produktů, nebo o medovou minikuchařku. Momentálně pracujeme na přípravě pexesa pro včelařské kroužky.
Co byste přála zemi, o které se vždy říkalo, že oplývala medem a strdím?
Když se táta loučil ve včelařské škole v Nasavrkách se včelařskou veřejností, řekl větu, která mi zůstala v srdci. Včely život obrovsky obohatí, ale ze včel nikdy nezbohatnete. Nejsem bohatá, a přitom mám bohatý život. Mezi včelaři potkávám mladé lidi i staré zkušené včelaře, kteří jsou na stejné vlně jako já. Poděkujme naší zemi, že stále ještě medem a strdím oplývá, a přejme jí dobré hospodáře, kteří si budou jejího bohatství vážit.
za rozhovor poděkoval Pavel Kačer  ¶