Tak základní a obyčejný pohyb jako je chůze - co na něm může být asi zvláštního? Kromě toho, že se ho tedy člověk v dětství musí nějak naučit. Nebo po nějakém závažném onemocnění. Co je ale chůze za výzvu pro zdravého člověka? Inu, není to tak prosté! Jistě jste už někdy byli u lékaře, nebo alespoň fyzioterapeuta. A ten zaskučel, že trpíte skoliózou, přílišnou bederní lordózou nebo předsazenou hlavou. Neradostně pohlédl na mezilopatkové svaly, které se ochable plácaly na zádech. Doporučil vám cvičení a terapii...Kterou tak trošku šidíte. Protože je to něco navíc.
 Sama mne k józe přivedlo zlomové období. Po zdravotní stránce.  Společně strávíme už několik let. A první, co mě naučila, bylo vnímat tělo jako celek. Není prostě jen ruka, noha či obratel - tělo je propojená soustava. Komplikovaná, přizpůsobivá, inteligentní. I při chůzi. A když není v pořádku jedna část, na chvíli se tělo pokusí tento nedostatek vykompenzovat, ale za nedlouho se na nás naše pohybové stereotypy a patologické návyky začnou podepisovat.

Klíčem k nápravě je vnímání. Propracovala jsem se až k vědomému ovládání těch nejmenších svalů - dechem, asánami, meditací. Jednou jsem odcházela ze studia a všimla jsem si, jak rychle se člověk navrací ke svým zvykům - a to i těm motorickým. Až mi byla hanba. Na lekci jsem důsledná a precizní, soustředěná. Ale po ulici se pohybuji shrbená, s hlavou naraženou na ramenou, propadlými bedry a povoleným břichem, o povrchovém dýchání ani nemluvě.
 Poněkud mne to rozhořčilo. A řekla jsem si dost! Zastavila jsem se a chvíli jen dýchala plným jógovým dechem. Vzduch proudil dýchacím ústrojím od bříška přes hrudník až po podklíčkovou oblast. Rovnal mi záda. Navracel tělo do přirozeného zdravého postoje. Pocítila jsem chodidla pevně se dotýkající zemského povrchu. Byla jsem připravená udělat první krok s novým držením těla. Po pětiset metrech jsem si připadala jako na hodině posilování. Ale nevzdala jsem to. Trénuji každý den. A učím se znovu chodit tak, aby to pro tělo bylo přínosem, nikoli zátěží. Je to proces celoživotní. Ale inteligence naší tělesné schránky je nezměrná a jsem si jistá, že za pár let už se při aktivní chůzi bude cítit jako doma. Dnes na to ještě musím myslet - nádech, výdech, přitáhnout pupík k páteři, neprohýbat bedra, roztáhnout hrudník do všech stran, zapojit pánevní dno, ramena stáhnout od uší a uvědomit si mezilopatkové svaly, napětí břišní stěny, stabilitu vycházející ze středu těla, flexibilitu končetin, lehkost každého krůčku.
Kdybychom se naučili správně vykonávat tak základní pohyb, jako je chůze, byli bychom jistě zdravější, ale nakonec také šťastnější. A museli bychom se o něco méně obracet na specialisty, trenéry, lékaře. Mohli bychom se lépe realizovat. Klíčem ke všemu je zklidnit mysl a udělat si čas na sebe, vnímat podstatné a nenechat se rozptylovat zbytečnostmi. Alespoň na chviličku si být dobrovolně vědomí, že jsme nejen osobností, manažerem, ale také tělem, dechem, fyziologií. Třeba když se přemisťujete z parkoviště do kanceláře.

Kateřina Šimková