Eva Brixi
Když zahrada má
Potichoučku otvírá
Sněženkami svoje vrátka
Moje chůze skřípe
A je vratká
Probouzím se do jara
Jak nebetyčná zkratka
Procházím se mezi poli
Rozhoduji o čemkoli
Nevím
Co bych nyní
A co potom
Chci toho teď víc
Než káže bontón
Vítěz vůní
Přistál v bodu zlomu
Prý chemie
Nahradila zemskou tíži
Láskyplně ve výšinách zraje
Co ti patří
Andělé mi k tomu právě
Zamávali z ráje