Osmdesátá léta byla ta doba, kdy se lámal chleba. Tehdy se vyhrotil konflikt mezi konzervativními trenkaři a progresivními slipaři. Šlo o to, kdo hodí jako první ručník do ringu a zcela se vzdá protivníkovi. Ale všem bylo tehdy zřejmé, že nositelé trenek bojují předem ztracenou bitvu a čekalo se na poslední odpočítávání. Vše se zdálo být nad slunce jasnější a mnozí nepochybovali, že zaostalá část mužské populace to nechce vzdát jen z vrozené mužské ješitnosti a vrozeného zpátečnictví.

Také jste si všimli, že se nevrací jen móda? Vytáhnout staré věci ze šatníku a znovu v nich „honit vodu“ je příjemné přinejmenším ze dvou důvodů. Člověka potěší, že si po létech může znovu obléknout své oblíbené šaty, boty nebo klobouk, že nezabíraly zbytečně místo ve skříni. S nimi přicházejí i vzpomínky na zašlé časy, tehdejší přátele a známé, významné i nicotné události. A také může zahřát na srdci, že jsme oblečení vdechli druhý život, že je nebylo třeba znovu vyrobit a potom někam navždy odhodit. Ostatně o tom je celá cirkulární ekonomika, v dnešním světě bezbřehé spotřeby a hromad odpadu tak aktuální a potřebná.

V naší obci si žijeme klidně. Vyhnání sudetských Němců, poslední opravdu dramatická událost místního charakteru, už nemá živé pamětníky a existuje pouze zpráva o tom v obecní kronice. Také živelní pohromy se nám vyhýbají. Když se zvedne hladina Obrtky po vydatných deštích, nikoho to příliš nevzruší, protože potok je regulován a nový rybník je z preventivních důvodů vypuštěný. Dříve v okolních borových lesích za parných letních dnů pravidelně hořelo a ospalou atmosféru probouzely ječivé sirény hasičských sborů, které se k požárům sjížděly zdaleka. Po dopadení pyromana poté, co podpálil i dřevěnou střechu na autobusové zastávce, už u nás červený kohout nezakokrhal.

Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby člověk někde zapustil kořeny. Na venkov přijede jako vykulený „lufťák“, který utíká z ruchu velkoměsta, hledá potřebný klid, jiný vzduch a novou životní náplň. A když tomu pomalému běhu času, těsnějším sousedským vztahům a starosvětskému prostředí postupně přijde na chuť, už se mu zpátky do moderní civilizace jaksi nechce. Na­konec zapadne mezi ostatní, nabývá rysů staro­usedlíků a přeje si, aby ho místní lidé nevnímali jako cizí element. Taky mu vůbec nevadí, že mu sláma leze z bot, to prostě k věci patří. Pak se zapomene, že kdysi přišel jako „náplava“ a do hospody chodil v nažehlené košili.

Každý má svou drogu. Někdo se rád dívá skleničce na dno, jiný je nenapravitelný mlsoun a nemine žádnou cukrárnu bez zastavení, další si každý den smotne ne jedno brčko marjánky. Já jsem si také s chutí zapálil cigaretku. K této neřesti jsem přičichl už jako kluk a zcela jsem se jí nezbavil dosud. Samo sebou že i nabídka různých lákadel prochází vývojem, dnešní mládež holduje kratomu a počítačovým hrám, sociálním sítím a virtuální realitě.

Říká se, že nemoc nechodí po horách, ale po lidech. A také, že proti věku není léku. Vědom toho chtěl jsem těmto rčením navzdory dokázat, že nejsme předurčeni ve vyšším věku k fyzickému a duševnímu strádání a postupné degeneraci.

Jednoho krásného rána, je tomu asi deset let, jsem se probudil s přesvědčením, že jako nastávající senior nutně potřebuji motocykl. Že bych se chtěl vrátit do minulosti, kdy jsem na auto neměl a dvě kola s malým motorem byla pořád lepší než nic.

Čím má člověk delší životní cestu za sebou a další perspektiva se mu smrskává, tím častěji a raději se ohlíží přes rameno zpět. Co dobrého vykonal, co pěkně zpackal, čemu se měl spíše vyhnout, jak se měl kdy lépe zachovat, komu ublížil a kdo ublížil jemu... Už nehledí s nadějným očekáváním do budoucnosti, žije převážně ve vzpomínkách. Přítomný okamžik, ten pomíjí.
Doba, lidé a kulisy, do nichž jsme se narodili a s nimiž vyrůstali, to měl být pevný středobod, daná jistota, o kterou se můžeme opřít. Že je to klam, že vše se mění, začneme poznávat brzy. Odejde nečekaně někdo hodně blízký, zmizí to, co jsme měli rádi, naše blonďaté kučery ostříhají a dřív nebo později nám hlavu ozdobí šediny.
Jak rádi bychom se jednou, alespoň na chvíli, vrátili zpět, a mohli zase okusit starých časů! Stali se opět dětmi nevinnými a hloupoučkými, obklopenými nehybností. Ale pokusíme se o to? Zdá se, že lesklý střípeček minula opravdu lze vylovit, když otevřeme krabici s vybledlými fotografiemi a začneme se v nich přehrabovat. Na nich se ještě usmívají tváře těch, kteří tehdy patřili do našeho světa, tvořili jeho opory, konstanty, byli samozřejmou součástí všedního dne, ale kteří z něj pak začali mizet jinam, na druhý břeh.
Chybí hlavně ti nejbližší. Máma! Vzpomínám na ni každý den, už skoro šest desítek let, kdy tu měla být se mnou a není. Její podobu mám před očima, její něžná slova slyším stejně jako poznám její zaklepání na dveře, když se vracela z nákupu nebo z práce domů. Tehdy jsem nepochyboval, že to tak zůstane navždy.
Vzpomínek pár zůstalo, ačkoli časem ztratily pevné kontury. Blížily se Vánoce, přemýšlel jsem nad nejlepším dárkem pro ni a na nic nemohl přijít. Nezbylo než se s ní poradit. Připravit se sice o kouzlo překvapení, ale zase být si jistý, že špatnou volbou netrefím vedle. A tak jsem se dozvěděl, že tím vhodným dárkem pod stromeček může být kolínská. Chat noir, Černá kočka. Tehdy za nějakých 17 korun československých, což nebyla částka, kterou bych nenašetřil.
Máma v zimě nosila temný kožíšek z králičiny. Když jsem do chlupů zabořil nos, jemně to lechtalo. A ta vůně! Vše vonělo Černou kočkou. Co kdybych ji tou vůní přivolal zpátky, napadlo mě. Jenže kde vzít Černou kočku?
Co nenajdeš v hlavě, najdeš na internetu přece! Ano, co se neporadit s panem Googlem, který vše ví, vše zná, všude byl dvakrát? A tak jsem se zatajeným dechem vepsal do vyhledávače ta kouzelná slůvka Chat noir. V počítači cosi zašumělo, projelo jím lehké zavrnění, na zlomek vteřiny obrazovka problikla a pak stroj vyplivl odpověď.
Chat Noir neboli Černý kocour, proslulý pařížský kabaret z období Belle Époque, krásné doby, kdy lidstvo ještě netušilo, že stojí těsně před krvavou lázní, jež dostala jméno první světová válka. Poděkuji, ale chci kočku, ne kocoura, vůni, a nikoli proslulý šantán. Lovím tedy dál. V jedné diskuzi na ženském webu mi náhle cinkne bingo. Černá kočka byl v šedesátých letech minulého století oblíbený ženský parfém, možná jediný, který v chudé nabídce socialistické parfumerie vůbec za něco stál. Ale co dál? Nic, kočičí stopa tady končí. Zřejmě Černá kočka odešla spolu s báječnými a neopakovatelnými „šedesátkami“.
Ale potom, když už člověk nedoufá, najednou trefa do černého! Na Aukru se nabízí neotevřený originální flakón Chat noir. V počítači to významně zamňoukalo. Radost! A pak hned zklamání. Nabídka kolínské je už dva roky stará. Nikdo neprojevil zájem, aukce neúspěšně skončila.
Neváhám a posílám poptávku. Chci Černou kočku za každou cenu! Odpoví? Ano,
e-mail prodávajícího dorazil obratem. „Vážený pane, zboží už je dávno vyprodáno.“
Přesto se ještě nevzdávám a chytám poslední příležitost za pačesy. Jistý e-shop slibuje, že zájemci zašle mýdlo s vůní Černé kočky. Bude ale vonět jako tenkrát?
Náš život je jak prchavý sen. Vyčpí a jeho vůně navždy zmizí. Byla vůbec Černá kočka? Nebo nebyla? Pavel Kačer