Život neustále překvapuje. Přináší nečekané, nutí nás měnit své pevné zásady podle pravidla, že odříkaného chleba největší krajíc. Sám život je tou nejlepší školou, vychovatelem i arbitrem. Nikdy nevíte, co nám právě chystá za zavřenými dveřmi. Proto je otvírejme opatrně a buďme předem připraveni na vše. To pak přijímejme s pokorou, protože největší duchovní moudrost praví, že nic není ani dobré, ani špatné. To jen nám něco zrovna nevoní, nebo nám to hraje do noty, aniž bychom tušili všech důsledků.

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?

Kdo už řeší toto dilema, prokázal alespoň minimální schopnost umění žít. Dožil se více či méně fyzicky a duševně zdráv věku, kdy se začíná bilancovat a ohlížet víc zpět než hledět s nadějemi kupředu.
Panuje přesvědčení, že stáří není sexy, že není o co stát. Omyl! Záleží jen na vás, zda na vejminku budete oplakávat mládí a bědovat nad každou vráskou a nad tím, že už neskáčete přes kaluže. Anebo si cenit hodnot, které se vám nabízejí teprve s víc než šesti křížky na hřbetě. Svobody, kdy si můžete myslet a dělat, co se vám zlíbí, a kašlat na mínění lidí blízkých a vzdálených. Nemají už na vás páky, jak vás přimět k poslušnosti, jak vás manipulovat. Samozřejmě však pouze tehdy, když jim je sami nevložíte do rukou.
Chci se však zmínit o jiném aspektu, co senioři musí brát v potaz – o umění včas odejít. Může se totiž stát, že promarníte ten správný okamžik, anebo to vzdáte příliš brzy. Každý má kritický bod zlomu jinde, ať už subjektivně, či nahlíženo z cizí perspektivy.
Předčasně odejít, k naší velké lítosti, se vyvedlo mnoha géniům z různých oborů. Spisovatel, dramatik a také kolega novinář Karel Čapek umřel před padesátkou a nechal na stole rozepsaný román Život a dílo skladatele Foltýna.
Také slavná opera Turandot by zůstala nedokončena, kdyby ji nedokomponoval jiný skladatel. Fenomenální Giacomo Puccini totiž odešel na věčnost, aniž dopsal v partituře poslední notu svého díla. Příkladů bych mohl uvést celou řadu, ale nesmím zapomenout alespoň na Hynka Máchu, v jehož kraji teď žiji. Autor slavného Máje skonal v 36 letech a vědci se dodnes přou, zda to bylo v důsledku zápalu plic po požáru, který pomáhal hasit, nebo jiné choroby. A připomeňme ještě dalšího českého básníka, Jiřího Wolkera, jenž o blízké smrti dokonce složil své poslední rýmy:
Zde leží Jiří Wolker,
básník, jenž milovat svět,
a pro spravedlnost šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel mlád 24 let.
Smutný pohled však bývá i na ty, co promarnili svou šanci na opuštění profesionální scény v pravou chvíli. Ano, herci si přejí zemřít na jevišti, jako se to nedávno podařilo miláčkovi publika Milanovi Lasicovi: Dozpíval na jevišti píseň, uklonil se, uslyšel potlesk, a to byl poslední vjem, než ho zradilo srdce. Mnoho jiných se nedokázalo s divadelní scénou rozloučit a působili trapně. Eduard Kohout, který v mládí ztvárnil na prknech Národního divadla nezapomenutelného Hamleta, měl poslední vystoupení poněkud neslavné. Naposledy se na scéně objevil v němé roli, kterou do inscenace připsal dramaturg ze soucitu. O zbožňovaných filmových milovnících, zestárlých a už nepotřebných, by mohlo být napsáno mnoho. Oslavovaný Kristián Oldřich Nový ke konci života přijímal v soukromí návštěvy za plentou, aby nebylo vidět zestárlou tvář bývalého idolu žen.
Ale stejně obtížné odcházení ze světel reflektorů mívají velcí sportovci. Motocyklový bůh Valentino Rossi, vítěz mnoha velkých cen a držitel stále platných rekordů, uzavřel letos závodní kariéru mnoha pády, a pokud uviděl cílovou pásku, pak mezi posledními. Zatímco však v kultuře se i méně vydařené představení odmění alespoň vlažným potleskem, slabý výkon někdejších sportovních hvězd odměňují nespokojení fanoušci obvykle pískotem, bučením, ponižujícími výkřiky, a někdy fyzickým napadením.
Nedávno mne přepadl pocit, že moje chvíle nastala a poslední řádku rukopisu jsem už dopsal. Autor by měl ovládat nejen umění slova, ale i právě to vzácné koření správného timingu, česky načasování. Jeho čtenáři obvykle mívají nedostatek příležitosti a dostatek taktu, aby mu připomněli, že jaksi přesluhuje a o jeho další působení v publicistice jaksi není zájem. A proto prosím: Neostýchejte se a dejte mi jasně najevo, když moje práce bude už jen příslovečným mlácením prázdné slámy. Protože i grafoman může být roztomilý, když si píše jen do šuplíku.

Pavel Kačer

Škoda, že pravou hodnotu mnoha lidí, událostí a věcí poznáme, až když nenávratně zmizí. Nelze je přivolat zpět, jenom ve vzpomínkách.
Můžete to výrostkovi připomínat dnes a denně, oč tu běží, stejně nic nechápe. Teď mluvím o sobě a své babičce, jíž jsem byl svěřen do výchovy. Protože jsem se její laskavé moudrosti a výchovným metodám vzpíral, jistě jsem jí přivodil mnohou strázeň a na čele vrásku, připomínala mi častokrát slova básníka: „Dluh chce se splatit, není věřitele.“
Ano, tehdy jsem si její slova nebral osobně. Teprve po letech, kdy dávno bábinka odešla na věčnost, mi to pomalu docházelo. To já byl tím dlužníkem, který si nedělal hlavu s tím, kdy lásku, péči a životní ponaučení vynahradím stejnou mincí nebo dobrým skutkem. Až nyní se snažím alespoň krapítek přispět k umoření obrovského dluhu tímto připomenutím.
Člověk někdy nabude dojmu, že rány boží se snášejí právě a jen na jeho hlavu, jako by svět nebyl slzavé údolí, v němž někdy prokmitnou prchavé záblesky slunce. Musí si připomenout, že jeho bližním se žilo mnohem hůř. Babička se narodila do rodiny s jedenácti sourozenci jako neduživé dítě. Vrozené astma ji v noci nedovolilo usnout, a tak seděla u otevřeného okna a povídala si s měsíčkem. Ani na školu ji nedali, protože prý stejně brzy umře. Dožila se jako jediná z celého rodu osmdesátky, i když k záduše se přidaly revma a nemocné srdce. Odmítla operaci žlučníku, kameny vyléčila přísnou dietou.
Na svoji babičku ale vzpomínám nejen proto, že mi osobním příkladem předvedla, co je noblesa, hrdost a slušnost, ale i humorem, jemuž se říká, že je lidový. Nikdy neztratila glanc, za žádných okolností se neponižovala, vše přijímala se vztyčenou hlavou, někdy s úsměvem, jindy s úsměškem, vždy byla dáma.
Jako malá zdravila způsobně „Pozdrav pánbůh!“ A místní učitel-volnomyšlenkář ji odpovídal: „Pozdrav tě kozí bobek, holčičko!“
Patřila k maloměstské smetánce, když se provdala za továrníka. Poté, už mladá vdova po neárijci prožívala s dvěma malými kluky těžkou dobu německé okupace. A po vítězství pracujícího lidu byla uvržena na úplné společenské dno, když árizovaný podnik podruhé znárodnili – komunisté ji poslali do už ne své fabriky živit se jako pomocná dělnice.
Vyprávěla mi historku z té budovatelské doby, kdy její mladší syn odešel studovat na keramickou školu do Bechyně a ona za ním na prvního máje přijela na návštěvu. Stáli na chodníku a sledovali jásající prvomájový průvod. Okolo právě šli kantoři a žáci se svými studenty, provolávali hesla o práci, o KSČ, o Gottwaldovi a Stalinovi. Když však zahlédli ve stojícím davu spolužáka, začali spontánně skandovat: „Ať žije Honza Kačer, ať žije Honza Kačer!“ Babička strnula hrůzou, obdivuhodná oblíbenost svého potomka ji vůbec nepotěšila. Zatáhla Jendu za rukáv a rozčileně mu šeptala: „Pojď honem pryč, nebo nás zavřou!“
Vykládala mi, jak jeden den jedla na stří­brném servisu v karlovarském grandhotelu Pupp jako čestný host filmového festivalu a druhý den dostala v závodní jídelně laciný oběd na pobryndaném tácu. „Tak to prostě v životě chodí, milánku,“ poučila mě, „jednou stříbro a pak ušmudlaný umakart.“
Když se chceme zasmát, připomínáme si její historky. Například jak ji v Benátkách coby štíhlou blondýnku pronásledoval turecký paša s celým doprovodem. Manžel šílel, měl strach, že mu ji unesou, ona z toho měla povyražení. Nebo vykládala, jak gondoliéři večer skákali nazí ze svých gondol do kanálu La Grande a v měsíčním odlesku „představte si, všechno všecičko bylo vidět“. K dobru dávala, co se stalo její starší sestře Vice. Dostala běhavku zrovna když cestovala na Slovensko v přeplněném rychlíku. Na záchod se tehdy včas neprobila a aby od sebe odpoutala pozornost, vykládala spolucestujícím, jak ti vojáci se vůbec nemyjí a pak smrdí.
Vlastičce už táhlo na osmdesátku, přesto se o mne a sestru dál starala, jak jen mohla. Teprve, když jsem dospěl do kmetského věku, jsem začal chápat, čeho se v náš prospěch musela vzdát. Dělala to ráda, bez jediné výčitky. Pevně doufám, že se jí při tom alespoň něco podařilo vložit do našich nevděčných duší. Když si čtu o Babičce Boženy Němcové, říkám si, že nebyla sama. Bylo jich víc, a možná ještě někde stále jsou takové. I když ta moje, ta byla ze všech nejlepší. Pavel Kačer

Život je plný paradoxů. Máme pocit, že nám nic zajímavého nenabízí, že jsme se ocitli na nesprávném místě mezi nudnými lidmi, že splétáme šňůrku osudu ze samých šedých korálků. V přítomnosti neshledáváme nic pozoruhodného, chceme být jinde a sdílet zážitky a vztahy s úspěšnými osobnostmi, celebritami. Světýlko šťastné naděje nám občas problikne na horizontu příštích týdnů, měsíců a let.

Každý pořádný chlap rád vzpomíná na vojnu. Z dennodenní buzerace v kasárnách a ve výcvikovém prostoru se ve vzpomínkách stává dobrá zábava, z historek bývalých mazáků přímo sálá pohoda, nostalgie za starými časy, a někdy se zaskví i odlesk hrdinství. To dnes chlapcům evidentně chybí a mnoho z nich svoji skrytou touhu po maskáčích a samopalu vzor 58 manifestuje jinak. A nejen příslušníci mužského pohlaví. Má pubertální neteř Alexandra s českými a slovenskými geny a rakouskou státní příslušností loni o prázdninách poprvé okusila vojenský dril na táboře ve východním Slovensku. A tento rok ji tam otec musel zavézt hned dvakrát. Dobrovolně a za nemalé peníze prožila pod velením skutečných lampasáků několik týdnů v maskáčích, přísné kázni a při plnění bojových úkolů. Příště pojede zas. Rodina to nechápe, já ano. V době, kdy je dětem dovoleno vše, chtějí nad sebou pocítit silnou ruku.

Že se řemeslník stal téměř mytickým zjevem, každý ho potřebuje, ale málokdo ho viděl? No to mi povídejte! Sám jsem zběhl „za lepším“ a na léta učednická už jen občas vzpomínám. Ale ruku na srdce. Není to pro společnost lepší? Když mě viděli u ponku s pořízem nebo pilníkem v ruce, volali zoufale: „Řemeslo, braň se!“

Paměť si s námi rozmarně zahrává. Kam jsem před chvíli odložil šálek kávy, nevím. Ale co se mi stalo v dětství, se mi připomíná se samozřejmou jistotou. Stárnoucí člověk proto tak rád nahlíží do minulosti, vzpomíná si na zašlé časy, lidi a události, často o nich hovoří, protože se mu vynořují v jasném světle. A samozřejmě ve zidealizované podobě. Z temnoty dávna se pojednou připomínají i skutky, jež měly být dávno zapomenuty. Jsou rovněž takové, které bychom nejraději nevytahovali na světlo boží, protože i po letech dokážou zranit nebo znepokojit mysl.

Nad některými vzpomínkami a myšlenkami zůstává rozum stát. Proč jsem nikdy nezapomněl na první film, který jsem co by prvňáček viděl v našem starém kině? Tehdy mi zdaleka nebylo deset, abych měl právo sledovat projekci pro dospělé. Ale starší bratranec mne do hlediště propašoval tajně, a tím mi daroval zážitek doslova na celý život. Film se jmenoval Zákon je zákon. Kromě názvu mi ale už dávno neříkal vůbec nic. Šedesát let byl někde zakousnutý jako brouk v hlavě. Občas se připomněl. Věděl jsem, že můj první film pro dospělé se jmenoval...
Nedávno jsem chtěl tuto kapitolu definitivně uzavřít. Zjistit, co to vlastně bylo zač a pak tenhle případ prostě odložit ad acta. Půjdu na to chytře, na výši doby. Poradím s internetem. Otevřel jsem Československou filmovou databázi, a ejhle! Zákon je zákon tam znají, dokonce přidají i plakát a krátký komentář. Teď už tedy vím, že jde o francouzsko-italskou veselohru s tehdy velmi populárními komiky Fernandelem a Totó, kteří si zahráli úlohu celníka a pašeráka.
V hlavě mi začala blikat červená žárovka. Jakési nejasné obrysy příběhu o člověku, který se narodil v kuchyni, již rozdělovala státní hranice, pomalu lezly ven. Navnaděn úspěchem jsem chtěl poznat víc. Opět pomohla internetová stránka, kde jsou uložena nová i stará videa. Nemusel jsem pátrat dlouho, snímek z roku 1958 tam byl připraven ke zhlédnutí. Představení, které jsem prožíval před šesti desítkami let, mohlo znovu začít. V originálním francouzském znění, bez titulků, ale od prvního záběru až po poslední. Sláva, konečně mám jasno. Zákon je zákon není jen moje blouznivá chiméra, kterou jsem od dětství nosil v hlavě, je to fakt.
Když jsem to vyprávěl sestře, která strávila kus svého života ve Filmovém ústavu, zabrnkal jsem u ní na sladkou strunu dávných vzpomínek. Chodili jsme totiž do stejného kina, kde vládl železnou rukou pan ředitel Šeda. Pojal tuto instituci jako maloměstský chrám kultury. Dovnitř vpustil jen diváky, kteří byli na událost náležitě připraveni. Čistě oblečeni, vymydleni a kteří povinně odložili kabáty v šatně. Biograf tehdy nejen bavil, on vychovával, vytvářel nového člověka vhodného pro příští společnost.
Sestra Lilka s dojetím zavzpomínala, jak se s kamarádkou jako jediné ve městě staly členkami Klubu sovětského filmu. Neopomněly se dostavit na žádnou projekci. Diváci se na filmy ze země sovětů, jako byly Paprsky inženýra Garina nebo Člověk obojživelník, zrovna nehrnuli. Promítat se však muselo, byť se do kinosálu dostavil pouze jediný divák. Ředitel Šeda dívky marně přemlouval, aby šly domů, že snímek nestojí za to, aby jim ubral dvě hodiny drahocenného času. Nenechaly se odradit, stály neochvějně na svém. S blaženým vědomím, že prosadily svou, přestály nejprve, ještě při zataženém plátně, uvítací píseň Kukurukukú s Kučerovci, poté aktuální filmový týdeník, a nakonec hlavní část programu, film A jitra jsou zde tichá, tematicky čerpající z Velké vlastenecké války.
Někdo by řekl, že v hlavě nosíme hodně smetí, jež nám není k ničemu. Že naše srdce jsou podvědomě obtěžkána událostmi, myšlenkami a city, které tam nepatří. Mýlí se. Nic se neděje náhodou, vše má svůj smysl.
Známá duchovní praktika si pokládá do nitra otázku Kdo jsem já? Nemusíme být bytostmi hledající existenci v transcendentálnu, obcujícími s anděly, bloudícími v astrálu. Stačí být obyčejným člověkem, jenž se zamýšlí nad svým osudem, jeho počátkem a dalším směřováním. Ty zdánlivě nesmyslné myšlenky, které nám vytanou v hlavě, jsou stejně relevantní jako naše jméno, podoba nebo profesní kariéra. Nějakým způsobem nás charakterizují a dotvářejí, ať se nám to líbí, nebo nikoli. Proto si je hýčkám a přikládám jim nemenší důležitost. Jsou součástí našeho bytí, dávají životu smysl, a někdy nás i příjemně překvapí.

Pavel Kačer