Přiznám, že v duši mi dřímá rebel. Svobody se cením víc než čehokoli jiného, a jsem ochoten pro ni mnohé obětovat. Příkazy shora přijímám s nevolí, vlastně je zcela odmítám. Ano, jsem nepřizpůsobivý, pokud jde o pravidla, které se snaží jedince spoutat, přinutit ho vydat se s mainstreamem, jak se dnes rádo říká, do vymezené ohrádky konformity.

Vzpomínám, že jsem rebeloval už od dětských střevíčků. Odmítal jsem kupříkladu číst povinnou literaturu a Babičku Němcové znám jen z televizní inscenace. Jiráskovo Temno a Psohlavce jsem přelouskal až na penzi, s radostí a požitkem, protože dnes už tyhle knihy nikoho nezajímají. Mě teď ano. Také jsem se nakazil písničkami Voskovce, Wericha a Ježka, uvolněnou atmosférou Osvobozeného divadla:
„Otec vůl, máma kráva,
každý půl rady dává,
synu můj, pamatuj,
dej se jen zlatou střední cestou.“
Nejsem pro anarchii, jen rychle vycítím, když někdo druhým manipuluje, aby dosáhl svých cílů. Vím, prostředkem takové manipulace se stáváme od narození. Máme se zařadit, dělat jen to, co se žádá, nepřidělávat problémy, nebýt potížistou. Většina se přizpůsobí, chce mít svůj klid a drobné výhody, které z toho plynou. Vzdá se snadno toho nejcennějšího – vlastního rozhodování, vlastní odpovědnosti za činy, za celý svůj život.
Když jsem dovršil kmetského věku šedesáti let, řekl jsem si, že pohodlí je cesta do pekel. Odmítl jsem pohodlí křesla svého automobilu a posadil se na vratkou lavici motocyklu, odložil kožený volant za panoramatickým předním oknem a uchopil široká řídítka za titěrným větrným štítkem. Vydal jsem se na cesty v jedné stopě, která neposkytuje jistotu návratu, komfort a bezpečí čtyř kol, zato dává pocítit motorkáři neomezovanou volnost a vítr ve vlasech. A nesesedl jsem, ani když se venkovní teploty spustily pod nulu a pneumatiky začaly zrádně klouzat.
Z výše uvedeného lze pochopit, že jsem se mototuristiky nevzdal, ani když na dveře doby zaklepal koronavirus. Ostatně přepravuji se sám, v bezpečnostní helmě a ve volné krajině, takže nebezpečí nákazy, jak soudím, je minimalizováno. Také jsem za celý pandemický rok ani nezakašlal, nezasmrkal, natož abych ulehl s horečkou.
Před vyhlášením lockdownu jsem využil poslední možnost k překročení okresu a vypravil se na delší trip. Cílem mého výletu se staly Karlovy Vary, kde jsem chtěl nasát vůni kolonády, ochutnat slast teplých lázeňských oplatků a notně popít vřídelního léčivého pramene. Záměr jsem naplnil bezezbytku a mohl jsem se vydal plně uspokojen na zpáteční cestu.
Radost mi zkalil jen tísnivý klid téměř uzamčeného města. V místech, kde se dřív promenovaly zástupy „pacošů“, kde se vznášela změť cizokrajných jazyků, kde vládlo vzrušení festivalové nálady, tam sotva bylo možné potkat živáčka. Okna penzionů zela prázdnotou a připomínala kulisy klasických hororů, nad portály interhotelů smutně povlávaly státní vlajky zemí bývalých hostů. Uvnitř se nesvítilo, netopilo, nevyvářelo, vyhrazená parkoviště měla prázdná stání. Jako v zakletém království, kde se zastavil čas.
Když jsem se chtěl s dojmy rozdělit s blízkými, sdělila mi sestra Lilka podobnou zkušenost. Jezdí pravidelně na Zbraslav autobusem. Tentokrát nastoupila do prázdného vozu. Když se ani na páté stanici pražské MHD nikdo nepřidal, šla se zeptat dopředu, jestli zvolila správnou linku.
„Není to náhodou manipulační jízda? Nejedete do garáží, pane řidiči?“ obrátila se na muže za volantem. „Nikoli, všechno je v pořádku,“ odvětil. „Ale ještě se mi nikdy nestalo, abych celou cestu nikoho nevezl,“ dodal.
Jsou to ale paradoxy! V garáži stojí pět motorek a někdy mám problém vybrat, kterou se svezu. Ale teď bych měl jízdu ukončit na okraji obce. Vydržím to? Má rebelská duše mi říká, že ne. A že nebudu sám. I když vládní opatření přikazují opak. Desetitisíce, statisíce motorkářů netrpělivě vyhlížely konec zimy, aby s nástupem jara mohly popustit uzdu své vášni. Je mnohem silnější než ta nejvirulentnější mutace covidu. Pandemii zlomíme v sedle!
Pavel Kačer