Mám štěstí na ztracené existence. Hlásí se ke mně, dávají se do řeči, a nakonec poprosí o almužnu. Asi vypadám jako ten, kdo nedokáže odmítnout. A navíc jako důchodce mám i dost času s každým strávit pár minut „v družném a srdečném rozhovoru zajímající obě strany“, jak se často psalo v oficiálním komuniké z jednání významných státníků.
Na motorce jsem přijel na parkoviště u Kauflandu. Ještě jsem ani nestačil dojít pro nákupní vozík a už stál u mě. Začal chválit můj stroj, vyptával se na jeho rychlost, kolik by za něj musel dát, že se mu líbí. A když jsem mu trpělivě zodpověděl všechny jeho otázky, požádal o pár korun na rohlík nebo polívku. Pak z něj vylezlo, že bydlí pod nedalekým mostem. A že to není žádná velká sláva. Družka si našla jiného, on musel jít. A jeho diagnóza mu nedovoluje pracovat jako zedník, takže nemá co do huby. Špinavý a potrhaný nebyl.
Často chodím na procházky, a tak znám okolí našeho města jak své boty. Na jižním svahu, sotva půl kilometru od posledních činžáků, vyrostlo před lety podivné obydlí z dřevěných palet, beden, vlnitého plechu a odpadu všeho druhu. V takových příbytcích byste hledali chudáky v Riu de Janeiru nebo Bangkoku. Ale co favely pohledávají v české kotlině?
Zajímalo mě, kdo se sem přestěhoval, co ho sem přivedlo a jak se v takovém prostředí cítí. I když obydlí vypadalo primitivně a neuspořádaně, všiml jsem si, že jeho majitel si už pořídil televizi se satelitem, automatickou pračku a další vymoženosti moderní domácnosti. Nicméně místo komína byla z vnitřku vyvedena jen plechová trubka a z ní se poctivě kouřilo.
Člověk, který zde přebýval, nebyl sám. Obklopovalo ho společenství koček a hned se ozval i hlídač smečky – oříšek, kterému se říká vesnická směs. A protože psí štěkot nepřestával, měl jsem tu čest poznat, kdo v chatrči přebývá.
Postarší muž líně vylezl ven z nitra svého přístřešku a dal se se mnou ochotně do řeči. „Kolik koček mám? Teď sedmnáct.“
Opravdu, ta chlupatá stvoření, která si zdejší pobyt evidentně užívala, se nacházela naprosto všude. Jen v kočičím útulku jsem jich viděl víc pohromadě. Nakrmit je asi bude stát dost peněz. Nabízím nějaký příspěvek.
„Žádný peníze nechci. My nic nepotřebujeme, máme všeho dost,“ odmítá finanční výpomoc chovatel sedmnácti koček a jednoho psíka.
Byla pořádná zima, z komínku se jen čudilo, a proto se ptám: „Dokážete to vevnitř vytopit?“
„Jak by ne. Dřeva je všude v okolí dost a štípáním se ještě pořádně rozehřeju,“ vysvětlil mi a spokojeně se usmíval. Společnost mu nedělají jen zvířátka, ale především manželka, která se za chvíli měla vrátit s nákupem.
A jak se sem dostali? Ze suterénního bytu, který jim nevyhovoval.
„Okýnkem jsme viděli ženské nohy. Baby nás chodily okukovat jako nějakou zvěř v zoo. Tak jsme se jednoho dne sbalili a pryč! S tím, co máme tady, se to vůbec nedá srovnat. Jsme tu úplně šťastní,“ dodal mužík, k němuž jsem nejdřív přistupoval s určitým soucitem a snad i podvědomým pocitem viny, jako blahobytný občan k ubohému bezdomovci.
„Rána jsou zde nádherná. Když slunce támhle vylézá nad obzor a všechno se rozsvítí, prostě nádhera! Měl bych to někde jinde?“
Pochopil jsem, že ten člověk našel, co hledal. Že je to básník, který proměnil svůj život v poezii všedního dne. A že není k politování, ale že mu mohou mnozí závidět. Však taky některým spoluobčanům vadí. Nemohou přenést přes srdce, že někdo může žít jinak, navzdory konvencím a slušným způsobům. Někdy zaútočí zlými slovy, jindy použijí pádnější argumenty k tomu, aby se zařadil. Upozorňovali úřady, bouřili veřejné mínění, zastrašovali. Marně.
Za intravilánem města si vytvořil svůj šťastný svět nový Diogenes. Vlastně nejen on, ale i jeho žena (což je skutečně naprosto výjimečné) našli v nepohodlí a zdánlivém nepořádku to, co hledají všichni. Přejme jim to!
Pavel Kačer
Otevřít PDF
