Napsala mi kamarádka, že mne obdivuje, kolik toho zvládnu a že mám vůbec čas na to, abych se věnovala třeba výrobě všelijakých džemů, kečupů a jiných pochoutek.

Že ona absolutně nic nestíhá. Odpověděla jsem jí, že i na mne útočí čas ve všech jeho podobách, ale že na­vzdory tomu se snažím dějinami proplout bez nálepky chovanec psychiatrické léčebny.

Záměrně totiž utíkám před nadměrným vlivem technologií do svého klídku u starého pracovního stolu na zahradě, kde se snažím aspoň pár minut denně rozjímat o ničem, i když, přiznávám, mi to moc nejde. S chutí se pouštím do výroby možného i nemožného doufaje, že vynaleznu fantastický inovativní postup, jak například zhodnotit přebytek kopřiv nebo česnáčku. Také, když mi je na duši i těle nejhůř, utíkám k četbě kuchařských knih, nebo si jimi jen tak listuji a sním o tom, co bych mohla uvařit, upéct, co zkusit, a co ne, co nebude problém, a v čem bych se měla ještě pořádně vzdělat.
Jednou z takových knih je v poslední době Velká knedlíková kuchařka. Tu vydala firma Knedlíky Láznička sice již před pár lety, ale platnost a povzbudivou eleganci na svých stránkách bude mít toto obdivuhodné dílo ještě i pro mnoho dalších generací. A čím mne tato publikace uchvátila? Jednak tím, že sděluje, že uvařit knedlík není vůbec těžké. Pochopit se to dá, to ano. Realizovat lze již hůře. Nepatřím mezi úplné nemotory v kuchyni, a často bývám za své výtvory i pochválena, ale knedlíky, to je má slabá stránka. Pořád je ne a ne dostat na patřičnou úroveň, pořád to není ono, vždycky z mého knedlíku vyjde cosi, na základě čehož musím zpytovat svědomí. Vím totiž, kde je háček. Nerada vážím, měřím, nerada přijímám osvědčené rady. Vařím totiž zásadně od oka, zdá se mi, že je to nejrychlejší. Ve většině případů jsem hvězda, ale v otázce knedlíků, ať již klasických houskových, bramborových, nebo mrkvových, bylinkových a dalších jsem stále na začátku.
Vytvořila jsem za poslední půlrok mnoho variant, s chutí a nadšením, že se třeba už konečně jednou pochlubím, ale úspěch je stále v nedohlednu. Ani nevíte, jak mě to štve. Sakra práce, děla by moje babička, která pohotově házela z okna slepicím vše, co se jen nepatrně odlišovalo od jejích představ. Já recykluji. Když se knedlík nepovede, zkouším z něj vytvořit jinou těžko definovatelnou přílohu, aniž bych jí přidělila odborný název, kterou jím potají osamoceně, aby si ostatní členové rodiny nemyslili, že jsem zešílela. Je to přece z kvalitních surovin, nic se mi nemůže stát. A jakýkoli knedlík s vejci, tam se schová ledacos...
Pravdou je, že Velká knedlíková kuchařka je pro mé snažení velkým motorem. Vytvářím knedlíky nejrozmanitějších tvarů, barev i konzistence, chutí a nechutí. Zkouším, přidávám, odebírám, ničím. Inspirace je však nekonečná. Třeba takové brokolicové špalíčky, ty jsou na jedné stránce vábivě nafocené, ty zkusím, udělám, uvařím! Nebo třeba sladké jáhlové nočky, to přece nic není! A což takový klasický povidlový kynuťák! A hanácké zelňáky! To bude hračka. Brambory, zelí, mouka, krupička, vejce, žlolutek, sůl. Co by se na tom nemělo podařit? Možná, že mi knedlíková kuchařka přeci jen napoví a já se ukázním. A budu válet i koulet knedlíky jako malované. Protože jsem jim začala ještě ke všemu fandit.
Seznala jsem také, že knedlíková bible jako jediná na světě netvrdí, že knedlíky jsou zhoubou lidstva, že jsou nezdravé, že škodí naší kondici tělesné i duševní. K ničemu vás nenutí, ani k názoru. Věřím, že až si podle této předlohy uvaří knedlík zapřisáhlý výživový poradce, který nenávidí každý pytlík mouky, diametrálně změní pohled na českou kuchyni, módu i sám na sebe. Jemu se totiž povedou jak sladká pomsta celoživotnímu odříkání.

Eva Brixi