Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby člověk někde zapustil kořeny. Na venkov přijede jako vykulený „lufťák“, který utíká z ruchu velkoměsta, hledá potřebný klid, jiný vzduch a novou životní náplň. A když tomu pomalému běhu času, těsnějším sousedským vztahům a starosvětskému prostředí postupně přijde na chuť, už se mu zpátky do moderní civilizace jaksi nechce. Nakonec zapadne mezi ostatní, nabývá rysů starousedlíků a přeje si, aby ho místní lidé nevnímali jako cizí element. Taky mu vůbec nevadí, že mu sláma leze z bot, to prostě k věci patří. Pak se zapomene, že kdysi přišel jako „náplava“ a do hospody chodil v nažehlené košili.
Pravda, i česká vesnice už není to, co bývala. Proměňují se domy, jejich obyvatelé i zvířectvo, to vše podle vzoru, který dennodenně nabízí televizní obrazovka jako okno do světa. Venkované se zkrátka poměšťují, nechtějí za Pražáky zůstat pozadu v životní úrovni, zvycích a rituálech, občanské vybavenosti.
A tak i sem na sever Čech dorazili nóbl pejskaři. Tedy psi měli vždy na vsi své stálé místo, patřili k chalupě a k hospodáři, hlídali jeho majetek a potvrzovali jeho společenské postavení neboli status. Na velkém statku štěkal pořádný hafan, myslivec se neobešel bez ostrého jezevčíka, dědovi na výměnku dělal společnost veselý oříšek. Ke gruntu patřila pole, dvůr plný hospodářských zvířat a v jeho rohu nepřehlédnutelná psí bouda s pořádným řetězem.
To bývalo a netvrdím, že dnes už tomu tak není. Bdělí hlídači z obce nezmizeli, jen jejich společenská role se trochu mění. I oni podléhají módě, kterou píše metropole. S víkendovými návštěvníky přijeli totiž z města i jejich mazlíčci. Chlupatá stvoření, živoucí plyšáci, kteří zlodějům sotva naženou dost strachu, ale o to víc si podmaňují naše srdce svou roztomilostí, hravostí a ledabylou povýšeností.
Procházet se po venku s takovým lamačem srdcí, to budí respekt. V jednom to může vzbudit závist a touhu připodobnit se. Kdo by se nechtěl podobat měšťákovi, který důležitě venčí svého mopslíka, sbírá opatrně jeho hovínka, aby dal všem ultimativně najevo, že jinak se už prostě žít nedá?
Exempla trahunt, příklady táhnou, a tak si u nás lidé začali zakládat na tom, že jejich společník není žádný nalezenec, podvraťák, psisko bez papírů, ale čistokrevný příslušník dobrého rodu. Jsou kvůli tomu ochotni přemoci sedláckou šetrnost a sáhnout hlouběji do peněženky, jen aby vydané peníze byly hned na první pohled na pejskovi vidět.
A pak jsme tu my, co tvoří druhý tábor milovníků zvířat – kočkaři. Nepodlehli jsme snobské psí módě, neutrácíme za ušlechtilá koťata a drahé krmení tisíce. To však neznamená, že se ke svým kočičkám a kocourkům hrdě nehlásíme a máme je méně rádi. Naopak nám lichotí, že ony si vybraly nás, a ne my je. Když nám projevují svou přízeň, víme, že jsme si ji zasloužili a že není zvířeti pudově dána a projevována každým zavrtěním kupírovaného ocasu.
A tady docházím k zásadnímu dělení na vsi.
Takřka už vymizely třídní rozdíly, odlišné místní zvyky a rodové tradice, obec se přiblížila městu a ve svých obyčejích se jaksi homogenizovala. O to ostřeji se však ve veřejném prostoru střetávají dva odlišné světy psí a kočičí kultury. Ač to nikdy nahlas nepřiznají, pejskaři drží při sobě a kočkaře trochu dál od těla. Určitou přezíravost, nevyslovenou a jemně naznačovanou, skrýt nedokážou, možná že vůbec nechtějí. Lidé se mezi sebou nikdy nepřestanou poměřovat, to už k lidské přirozenosti prostě patří.
No a my, na druhé straně barikády, děláme, že jsme si toho nevšimli. Přehlížíme chování pejskařů s vědomím, že jsme stejně hrdí a svébytní, jako je podstata kočičí duše, jenže v skrytu, bez potřeby dávat nadřazenost na odiv ostatním. Když za kočkou vyrazí hysterický jezevčík Amor, zábava je to náramná. Pán zuřivě přivolává psa zpět, ten nevidí neslyší a snaží se vyštěkat Mikeše, jenž si našel na stromě bezpečné útočiště. A z vysoka se mu poťouchle směje do očí.
Na pohled nudná, tuctová obec, pod jejímž povrchem to ale vře. Tábory protivníků jsou hluboce zakopány a vyčkávají. Občas sice dojde k nějaké výměně názorů, ale bez vlivu na celkové rozložení sil. Uštipačné poznámky v hospodě na adresu jedněch či druhých, prosím!, ale jinak žijí spolu pejskaři a kočkaři ve zdánlivé shodě. Uvidíme, jak ještě dlouho. Možná, že jednoho krásného dne naruší status quo nová móda siamských nebo angorských koček. Kdo ví.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
