Říká se, že nemoc nechodí po horách, ale po lidech. A také, že proti věku není léku. Vědom toho chtěl jsem těmto rčením navzdory dokázat, že nejsme předurčeni ve vyšším věku k fyzickému a duševnímu strádání a postupné degeneraci.

S pěti křížky na krku jsem začal pěstoval svůj zdravotní program. Vzdal jsem se zcela alkoholu a rozloučil se i s cigaretou. Den jsem zahajoval rozcvičkou a mírným otužováním, naordinoval jsem si pravidelný pohyb a snažil se i upravit jídelníček. Snížil jsem životní tempo, začal uvědoměle relaxovat a duchovně pokročil na vyšší úroveň.
O patnáct let později jsem se cítil lépe než ve třiceti. Navíc jsem si začal vychutnávat každou chvíli, protože jsem věděl, že život je dar pro toho, kdo si ho dokáže vážit. Vysmál jsem se bonmotu, podle něhož koho ráno v šedesáti nic nebolí, je mrtvý.
Ale opravdová zkouška měla teprve přijít. Ačkoli jsem se cítil naprosto zdravý a plný síly, uvnitř těla začal růst zhoubný nádor. Nemohl jsem uvěřit tomu, když mi po běžné zdravotní prohlídce a různých testech doktor oznámil, že mám rakovinu v terminálním stádiu. „Vyléčit vás nedokážeme, ale budeme vás léčit, abychom vám prodloužili život,“ řekl mi s tím, že mám před sebou určitě ještě pár let života.
Když člověk vyslechne takovou diagnózu, začne přemýšlet jinak. Buď ho to zlomí a odevzdá se osudu, nebo přijme výzvu a rozhodne se dokázat, že i nad tou nejtěžší nemocí se dá zvítězit. Řekl jsem si, že mám vlastně velké štěstí, že se stále cítím dobře. A protože chemoterapie, ozařování nebo operace už v mém případě nepřicházejí v úvahu, nebudu trpět jejich vedlejšími účinky. Nebudu po nich zvracet, děsit se nechutenství a ubývat na váze, neslezou mi také zbývající vlasy z hlavy, takže nebudu budit soucit jako typický onkologický pacient.
Samozřejmě jsem se začal zajímat nejen o to, co mě postihlo a proč, ale zejména, jak věci napravit. A díky tomu jsem objevil svět alternativní medicíny, kdy se na zhoubné nádory neútočí chemickými prostředky, ale vitamíny, minerálními látkami, potravinovými doplňky, dietami a afirmacemi. A dozvěděl jsem se o lidech, kteří svůj zápas s nemocí úspěšně ukončili.
Dech mi vyrazila především kniha Jak vyléčit prostatu Australana Rona Gellatleye. Uvědomil jsem si, že vlastně prožívám stejný příběh jako on. Také Ronovi připadalo, že má železné zdraví, o něž se poctivě staral, než ho seznámili s faktem, že má rozvinutý karcinom. Podvolil se klasické léčbě, ale dostal z hormonálních prášků tak silnou alergickou reakci, že je musel odmítnout. A zvolil si alternativní cestu, sice zdlouhavou a s nejistým výsledkem, ale se silnou nadějí a velkým odhodláním. Ptal se, čím se léčilo dřív, jak si s neduhem poradili lidé daleko od civilizace, kteří využívali jen síly přírody.
To, co objevil, vyzkoušel na sobě. A postupně rakovinu porazil. Také se rozhodl, že své poznatky a zkušenosti si nenechá pro sebe, ale předá je všem, kteří o ně projeví zájem. A napsal světový bestseller, který se od protinožců dostal až do mých rukou. Po jeho přečtení jsem si uvědomil, že každý člověk má vyléčení ve svých rukou a prostředky k tomu že má všude kolem sebe. Tím nejcennějším jsou zejména informace, co, jak a kde pomocníky v nemoci hledat.
A tak jsem začal shánět a nakupovat přírodní medicínu podle Ronova návodu. Všechny nejdůležitější vitamíny, které oslabený organizmus potřebuje jako sůl. Rovněž zinek, dále astragalus neboli kozinec, také saw palmetto, melatonin a dále výtažek z jetele. Žvýkám hovězí průdušnicovou chrupavku, chroupám dýňová semínka, objednávám laktoferrin – zázrak z kravského mleziva...
Vypadá to jako čáry máry, ale je to prosté. Veškeré použité prostředky slouží k probuzení a posílení vlastní imunity. Tělo pak může snadno porazit každého vetřelce, který ho napadne. S Ronem, jenž žije na druhém konci světa, prožívám stejný příběh. Nejen v nemoci, ale i způsobu, jak se jí postavit. A věřím, že i skončí podobně. Chuti k tomu mám dost a dost.
Pavel Kačer