Letos jsme měli, spolužáci základní školy v městě H, opět výročí. Při takové příležitosti jsme vždy uspořádali setkání v restauraci s dobrým pohoštěním, reprodukovanou hudbou, která hrála k tanci i poslechu. Dopoledne kladl výbor kytice u hrobů těch, co se nedožili, odpoledne jsme měli obvykle příležitost navštívit školní budovu, usednout do lavic a pak se před vchodem společně vyfotografovat. Na poslední sraz po půlstoletí přišli dokonce dva staří kantoři a od nich jsme si mohli vyslechnout, jaká jsme to tenkrát byla povedená třída.

Jenže letos byla tradice poprvé porušena, a dokonce se nikdo, až na jednu dvě výjimky, podobné akce ani nedožadoval. Mrzelo mě to a popřemýšlel jsem, proč se situace změnila a bývalá dobrá parta si už nejen nechce zavzpomínat na staré časy, ale ani se uvidět. Vždyť přece ani v sedmdesáti se z člověka nestane samotářský morous, jehož jediným zájmem je s co nejmenší bolestí přežít den. Stále nás zůstalo dost na to, abychom si mohli zabukovat hospodu na celé odpoledne a večer jen pro sebe a případně obsadit polovinu deváté třídy. Co se za posledních pět let vlastně změnilo?

Ano, náhle zemřel jeden z pilných organizátorů školních srazů a možná přibylo i těch, kteří do schodů nevyjdou po svých a už vůbec neudělají dojem na ostatní.
Pak mi ale došlo, že problém je jinde. Máme za sebou víc než dva těžké roky s covidem a lockdowny. Lidé si nasadili roušky, nechali se naočkovat, a především se začali bát. Jeden druhého, aby se nenakazili, aby nechytili tu ošklivou nemoc a nepřidělali si další zbytečné starosti o své zdraví. Prostě vzdali sociální vztahy, aby se uchránili před všudypřítomným nebezpečím, vyhodnotili mezilidské kontakty jako nadbytečné a postradatelné a raději sedí doma v klídku.
Uzavírání se do sebe ostatně není nic nového, je to příběh dlouhý nejméně celé století. Dříve místní komunita táhla společně v dobrém i zlém za jeden provaz. Na jednom „smetišti“ si vydělávali na chléb vezdejší, potom se zabavili na tancovačce nebo ochotnickém představení, svatbách a funusech. Rostoucí města a průmyslová velkovýroba začaly lidi odcizovat. Po válce mělo tento trend zvrátit budovatelské nadšení proletariátu. Ale pokus nevydržel dlouho. Od naivního kolektivizmu
50. let, kdy se i dovolené trávily se spolupracovníky, kdy se společně chodilo do divadla v montérkách, směřovaly masy k postsocialistickému individualizmu. Urazili jsme notný kus cesty a teď jsme zřejmě na konci.
Tím, jak jsme se měli stále lépe a měli dostatek prostředků, začali jsme se stále víc uzavírat v soukromí. Kdo dnes jezdí metrem a tramvají, je socka. Už máme na to, aby měl v rodině každý svůj automobil, svůj vlastní obývací pokoj, koupelnu se záchodem. Nechodíme spolu do kina, ale sedíme každý u obří televizní obrazovky nebo u počítače, mladí tráví téměř všechen svůj čas s mobilem nebo tabletem. Přátele si udržují na sociálních sítích, ve virtuálním prostoru tak, aby byli uchráněni jakéhokoli fyzického kontaktu.
Možná to vidím až příliš černě, ale připadá mi, že lidská pospolitost se rozplývá v digitálním prostředí. Někteří zaměstnavatelé si uvědomují nebezpečí. Chápou, že home office přináší řešení v pandemické době, ale že zároveň vytváří i hrozbu sociální izolace. Snaží se proto oživit kolektivního ducha, pěstují
teambuilding, neboť sobecké zájmy jednotlivců, pokud převáží, ohrožují společný výsledek. Nejen ve firmě, ale v celé společnosti mají rozkladný účinek.
Na obzoru jsem však teď zahlédl novou šanci, jak povzbudit lidskou pospolitost. I když někdo se jí obává, já ji vítám. Mám na mysli energetickou krizi a s ní přicházející nutnost šetřit a dokonale využívat zdroje. Sami politici nám napovídají, že se máme začít chovat jinak. Nejen si stáhnout topení a navléknout o svetr víc, ale i jít společně do sprchy nebo kuře ugrilovat pro sebe i souseda. Pro někoho směšné gesto, pro mě symbol, že nejen končí doba hojnosti a plýtvání, ale i obrat, jímž můžeme vyjít ze své uzavřené ulity a zjistit, že tu nejsme sami, ale že tu žijeme stále na jedné hromádce, na jedné modré planetě svázáni jednotným zájmem neřezat větev, na níž všichni sedíme.
Pavel Kačer