Napsala mi Jitka. Kamarádova sestra z malého města na východě Čech, kde jsem vyrůstal. Náhodou našla po víc než půl století zasutý korespondenční lístek, který chtěl odeslat Milan na mou adresu. Z nějakého důvodu však napsaný vzkaz zůstal u odesílatele a já se o jeho existenci dozvěděl až teď. Rozrušilo mě to a těšil jsem se, že si starou zprávu s chutí přečtu. Snad se na chvíli přenesu v čase a možná zahlédnu, kým jsem kdysi byl a už dávno nejsem. A co mi přítel tehdy chtěl. Člověk stárne a v mysli se stále častěji zaobírá vzpomínkami na zašlé časy. Ale byl tu ještě jeden důvod...

Kamarád skoro už dvě desítky let píše články u svatého Petra, protože ho přestalo bavit popisovat události v tomto slzavém údolí. Nemám proto už dlouho s kým si popovídat o věcech, které jsme spolu řešili. Možná se vzájemný dialog naváže touto zvláštní formou. Byli jsme spojeni pevným poutem, společnými zájmy a úkoly, rozuměli jsme si od první chvíle, co jsme se potkali. Začínali jsme dělat první nemotorné novinářské krůčky ještě na základní škole, později absolvovali v hlavním městě fakultu a při studiích vykonávali prázdninové brigády v krajském deníku, trochu poeticky řečeno, perem jsme vedli boj o zrno. Když jsme ty bitvy dobojovali, naše kroky šly jiným směrem. Avšak zůstali jsme ve styku nadále, více či méně častém. Na Milana myslím často a říkám si, co by asi říkal dnešní žurnalistice, virtuálnímu světu nebo třeba covidu. Možná přišlo od něho znamení.

O co šlo ve zprávě, která nebyla odeslána a po tak dlouhé době se nečekaně připomenula? Dohodl jsem se s bratrem, místně příslušným, že lístek převezme do své péče. Chtěl jsem se za ním co nejdřív vypravit, abych celé záhadě přišel na kloub, leč zásilka byla nakonec svěřena poště s úkolem doru­-čit ji na vzdálenost
150 kilometrů. Prý to tak bude jednodušší a rychlejší. Nebylo! Denně jsem otvíral svou poštovní schránku v naději, že najdu to, nač čekám. Přišly roušky s respirátorem od premiéra, volební lístky ze Státní tiskárny cenin a objednané zboží z Číny. Jen ne očekávaný dopis s holickým razítkem. Bez výsledku otvírám dál plechová dvířka, zklamaně nahlížím do všech prázdných koutů a má naděje hasne.
Přestal jsem se tedy spoléhat jen na diskutabilní služby pošťáků a snažil se telefonicky zjistit, co v korespondenčním lístku stálo. Volám, ale Petr neví, protože je taktní a cizí dopisy nečte. Z Jitčiných úst se dozvídám, že kromě obligátních pozdravů a informací jsem měl najít a poslat Milanovi na chatu Hofmanovy povídky. Zřejmě s nimi měl nějaké úmysly. Nejspíš chtěl připravit text appeal ze společné tvorby začínajících autorů, jíž bychom obohatili kulturní obzory literárně chtivého publika.
Zde musím učinit vysvětlení. Pan Hofman byla nejen žijící postava z nedalekého sousedství, ale především hluboká studnice mé inspirace při prvních pokusech o prozaický výraz. Pozornost budil už svým zjevem. Byl obtloustlý, plešatý a v očích měl badatelský až vědoucí výraz. Považoval se totiž za velkého vynálezce. Okouzlil mě navždy, když jsem mohl vstoupit do jeho hájemství. V místnosti se točilo šest glóbů. Ty byly ověšeny informacemi, respektive k nim špendlíkem přichyceny titěrné papírky, z nichž vědátor určoval počasí. Ano, Hofman byl klimatolog v době, kdy ještě lidé ani netušili, co by tento termín mohl znamenat.
Na vysvětlenou mi Hofman sdělil, že každý globus je určen pro jiný region – Československo, Sovětský svaz, Ameriku, Evropu, Asii a pro celý svět. Tehdy jsem ještě nechápal, že místní vědátor je vizionář a zabývá se jevy, které o půl století později nedají spát odborné ani široké laické veřejnosti. Naopak jsem ho považoval za vděčný objekt k bezuzdnému vtipkování a broušení ostruh ironie. A myslel jsem si, že podobně jako pan Pickwick nebo pan Brouček jednou i pan Hofman ztělesní figuru, jež se nesmazatelně zapíše do dějin povídkářského žánru. Nestalo se.
Co by asi dnes zesnulý přítel řekl tomu, že na balík z Číny se může člověk spolehnout, ale na poštu ze Zlámané Lhoty nikoli? Že děti přestanou chodit do školy a plat dostaneme i bez práce? Že svět je vzhůru nohama a my to považujeme za normální?
Až se s ním jednou tam nahoře setkám, musím se ho na to zeptat.

Pavel Kačer