Každý člověk je něčím postižený. Někdo má tělesnou vadu a snaží se ji skrývat, jinému se líbí děvčata a v životě se devětkrát ožení, další je pyšný na svou sbírku zubních kartáčků... Těch zálib a nejrůznějších umanutostí může být tolik, že na to naše fantazie nestačí. Dokonce jsem poznal člověka, jenž si zakládal na své tuctovosti, prý není ničím výjimečný a nemá nic, co by ho odlišovalo od šedého davu. Prostě podivín!

Patřím do té sorty lidí, kteří chtějí něčím vyniknout. Když ne v profesi, tak alespoň jako hobbysta mít něco mimořádného v rukávu. Jako kluk jsem začínal s nálepkami od zápalek. Před půlstoletím bylo z čeho vybírat, přesto jsem svou sbírkou nijak neohromil ani sebe, ani ostatní. Proto jsem se brzy snažil poohlédnout po něčem, co by mi sedělo víc. Přesto mi některé slogany ze zápalkových krabiček uvízly v paměti a vybavují se mi dodnes. Například: „Nepočítal piva, proto odpočívá.“ A ještě lepší: „Až dosloužím, chci do sběru!“

Svoji skromnou sbírku jsem jednoho krásného dne rozdal a přihlásil se k místním ochotníkům. Nato jsem se souborem mladých nastudoval moderní pohádku, v níž jsem ztělesnil temnou postavu Daimona. I když jsem se však na prknech, co znamenají svět, hodně snažil, bylo mi hned jasné, že pro naprostý nedostatek talentu nebude mít můj koníček dlouhého trvání. Při prvním a zároveň posledním představení pro dětské publikum mne kolega rozesmál tak, že jsem se neudržel v roli. A malí diváci nechápali, proč se ten zlý a podlý černokněžník tak dlouho svíjí smíchy. Pak už jsem obsazován nebyl a od Thálie odešel.
Následovalo hluché období bez výraznější stopy. Věnoval jsem se především své rodině a zoufalé snaze o její obživu. Vzdal jsem se všech ambicí vyniknout a většinu energie věnoval tomu, abych neudělal svým nejbližším hanbu, například uvrhnutím do dluhů. Avšak i tato léta poměrně rychle vzala za své a já opět mohl myslet na to, jak uplatnit svou zanedbanou individualitu.
Protože mne život už částečně opotřeboval, měl jsem padesátku na krku, rozhodl jsem se pracovat na obnově duševního a fyzického zdraví. Z prvních nesmělých pokusů s holotropním dýcháním a cvičením Pěti Tibeťanů u mne nakonec na chvíli zvítězila touha po celkové dokonalosti. Šel jsem na to přes jógu, křesťanskou mystiku a Wim Hofovu metodu otužování, ale bylo mi jasné, že dřív než starořecký ideál „ve zdravém těle zdravý duch“ mne dostihne Parkinson a Alzheimer.
Zcela nečekaně a jaksi mimo plán se u mne náhle začala projevovat náchylnost k jednostopým motorovým vozidlům. Začalo to nenápadně, když jsem si na stará kolena pořídil mopeda. A protože jsem z něho padal jen zcela výjimečně, povzbudilo mě to k pocitu, že jsem motorkář, který potřebuje stroj, jemuž k překonání většího stoupání není třeba pomáhat šlapáním do pedálů. Odvahu na silnou mašinu jsem nepostrádal a brzy jsem měl ne jednoho, ale několik motocyklů různého výkonu a zbarvení. Objevil jsem v sobě vášeň, o níž jsem dlouhá desetiletí neměl nejmenší ponětí.
Motorkář v pozdním věku není tak vzácný, jak by se zdálo, ale musí slyšet na různé výzvy. Například jak přehodit nohu přes sedlo a pevně se v něm udržet, aniž by ho chytil „houser“. Jak z něho opět slézt bez cizí pomoci. Jak vtáhnout dva metráky železa do garáže, aniž by on, motorka nebo stěny doznaly větší úhony.
Vše jsem jakž takž zvládl, ale čertovo kopýtko se ukázalo jinde. Člověk v mém věku se už hůře orientuje v čase a prostoru, nedokáže také dlouho udržet myšlenku a krátkodobá paměť vynechává. Stalo se mi, že jsem nenašel svého milovaného skútra na svém místě, kde ho obvykle parkuji. Všechny motocykly se do garáže nevejdou, a proto je občas nechávám jinde. Začal jsem tedy s pátráním, avšak bez výsledku. Nakonec mi nezbylo než ohlásit krádež. Smířil jsem se se ztrátou a dál to neřešil.
Po dvou týdnech se ozvali policisté s překvapivým nálezem. Vypátraný skútr se nacházel u nádraží, kde mi ho také s radostí předali. V hlavě se mi rozsvítilo. A o to víc mi bylo trapno. Hodným nálezcům jsem se samozřejmě nepochlubil, že jsem svého oře právě na toto místo před časem odstavil sám a utíkal na vlak. Ostatní jsem zapomněl.
Alzheimer a motocykl nejdou moc dohromady. Ale já to nevzdávám!
Pavel Kačer