Báli jsme se hodně, často a také rádi. Rádi, když jsme jako malí večer co večer usedali k rozhlasovému přijímači a poslouchali dramatický příběh Psa baskervillského. Každý díl klasické detektivky Arthura Conana Doyla začínal hrůzostrašných vytím a při něm jsme opravdu měli oči navrch hlavy. Od té doby sice uběhlo víc než půlstoletí, avšak vzpomínka a pocit z neznámého, blížícího se nebezpečí, zůstaly.

Právě v těchto dnech jsem si vše znovu připomněl. Tentokrát jsem si uvědomil, že hrůzu nevyvolává vymyšlená krvelačná příšera, ale skutečný fantom, viditelný pod mikroskopem a zanechávající na svých obětech hmatatelné stopy. Má jasné pojmenování koronavirus. Obchází kolem nás, jeho obětí se stávají slabší jedinci, děsí celou společnost. Nikdo pořádně neví, co od něj může čekat, proto se podvědomě připravuje na to nejhorší. Vyvolává v nás tíseň, úzkost, a někdy i hysterii. Nepřítel se nás snaží dostat. Když se mu nedaří napadnout organizmus, ovládne alespoň naše myšlení. Ochromuje jednotlivce, ekonomiku, normální život všech.

Píšu úmyslně, že největšího účinku dosahuje COVID-19 na slabých, co se nemohou bránit. Dokáže zlomit právě ty, co jsou už předem ochromeni strachem z tajemného zabijáka. Ti mu propůjčují sílu. Ostatním nedokáže neublížit. Jak velká je první a druhá kategorie, se teprve uvidí, až pandemie skončí.
Proti smrtonosným virům bojujeme rouškami a zákazem vycházení. Ačkoli víme, že tato opatření mají spíše symbolický účinek nebo se s ním mohou naprosto minout. Správný přístup však vidím v něčem jiném.

Jaroslav Dušek, známý herec a guru alternativního přístupu k životu, hovoří o tom, že sami v sobě máme tu moc překonat veškeré nástrahy, s nimiž se setkáváme. Proto je nás na světě téměř osm miliard, i když nás po staletí kosily mor, tyfus, přírodní katastrofy a války.

Duchovním lidem dává sílu především vztah ke zdroji, k vesmíru, absolutnu, neboť si uvědomují, že jsou jejich nedílnou součástí. Smrtí nepohrdají, nevysmívají se jí, ale přijímají její existenci bez obav. Vědí, že nemůže nijak ohrozit jejich skutečnou podstatu, že se dotkne jen jejich pomíjivé formy. Díky tomu nepociťují strach z toho, že mohou navždy beze stopy zmizet v nenávratnu. Jak ale praví klasik Jan Vodňanský: „Je dobré znát Archimedův zákon a umět jej tvůrčím způsobem uplatnit. Přesto se ale nauč plavat!“

I s vědomím, že jsou nezničitelnou a věčnou součástí všehomíra, pečují duchovní lidé i o tělesnou schránku. Posilují imunitu nejen tím, že ji neničí strachem z neznáma, ale berou plnými hrstmi z toho, co nabízí příroda. Léčivé bylinky, které pro ně znamenají víc než lékárna plná medikamentů a očkování proti všem možným i nemožným nemocem. Pravidelné otužování, které povzbuzuje tělo a ducha, uvolňuje do
krve endorfiny, vlastní přirozené látky dodávající dobrou náladu. Taky správné a podporované dýchání, jež nám vhání kyslík do žil, posiluje a opravuje celý organizmus a jeho funkce.

Chce to však překonat pohodlí konvenčního myšlení a chování. Nespoléhat se, že vše za nás vyřeší spolknutá tableta, jedna koňská injekce a obětavý zdravotnický personál. Vynaložená „námaha“ jít cestou, kterou nám radí vnitřní inteligence, nebo chcete-li intuice, se nesčíslněkrát vrátí. Život získává novou kvalitu.

Když vyjdu na ulici, narazím po pár krocích na billboard se slovy mluvčího Charty 77, filozofa Jan Patočky: „Koho ovládá strach, ten ztrácí možnost být svobodným.“ Tento vzkaz mi připomíná, že infekce, která dnes hrozí, zdaleka nemusí být tím nejhorším, co nás může v životě potkat.

Pavel Kačer