Patřím k chalupářské generaci. Pohodlí velkoměsta mám rád a s rostoucím věkem ho dokáži ocenit stále víc. Moderní technologie mě vždy okouzlovaly a novinkám jsem se snažil vycházet vstříc. Ale také vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme žili jednodušeji, bez elektronických asistentů a neustálého dohledu kamer.
Aniž jsme se o tom museli nějak dlouze dohadovat, udělali jsme to tak, že na výši doby žijeme přes týden a víkendy trávíme minimalisticky, postaru, nostalgicky na chalupě uprostřed kokořínských lesů a pískovcových masivů. Pravidelné střídání městského a venkovského vzduchu má své kouzlo, určitě značný význam pro tělesné a duševní zdraví, veselou mysl, a doufám, že jen tak neomrzí.
Aby nebyla mýlka, nechci tvrdit, že život na vesnici je sto let za opicemi a lidé tam chodí na nákupy v teplákách a galoších. Naopak, změnu životního stylu tam vidíte mnohem lépe než v hlučné a turisty přeplněné Praze. Komfortem jejich rodinné domky v ničem nezaostávají, totéž se dá říci o vybavenosti automatickými pračkami, sušičkami, chytrými telefony, internetovými přípojkami a spotřebě alkoholických a energetických nápojů. Jak říkají rusové, vsjo róvno!
Snad právě proto se v obci vymykáme místním zvyklostem. Nemáme elektrické topení v podlaze, v koupelně neteče teplá voda a kuchyň postrádá elektrickou pečicí troubu s indukcí a grilem. Obrázek starosvětský, téměř jako z Jiráskovy kroniky U nás. Nedávno mě rozesmáli sousedi. Podezřívají nás, že netopíme a večer místo rozsvícení žárovky zapalujeme svíčku.
I když tedy se v naší roubené chaloupce dobrovolně a rádi navracíme do minulosti, má to své meze. Neodháníme kočky, které za námi přijdou, hned jak se objevíme ve dveřích, ale jiné projevy živé přírody se snažíme spíš potlačovat. Srnkám, které do zahrádky chodily na pastvu, jsme zahustili plot. Pásly se totiž nejen na trávníku, ale i na květinách a v zelinářském koutku. Na kuny, které se proháněly na půdě, jsme si chtěli pořídit plašicí zařízení, ale naštěstí je vystrnadil kocour Fanda.
Samostatnou kapitolou jsou myši domácí. Z jara a v létě o nich sotva víme. S podzimem se však stěhují do tepla a obývají s námi celé přízemí. Nejde jinak než je odkázat do patřičných mezí. Jed na krysy jsme zavrhli jako nehumánní prostředek a zvolili klasickou pastičku. Ta do chalupy patří. Hubení drobných hlodavců je sice pracnější, ale v případě úspěchu má člověk pocit, že udělal něco pro zkrášlení domova.
Věc má však háček. Stejně jako se bakterie staly imunní na penicilin, myšky se poučily a jen tak nám na špek neskočí. Chytit drobného rejska nebo většího, vypaseného tvora vyžaduje skutečné lovecké umění. A i tak ne vždy je vynaložená námaha korunována úspěchem.
Poslední myšák mi dal fakt co proto. Obvykle dávám do pasti vlašský oříšek, protože myším chutná a údajně na něm ani nedokážou zachytit lidský pach. Ale teď byl ořech pryč, pružina natažená, připravená spustit, kořist nasycená a dobře ukrytá. Nezbylo než znova nastražit a spoušť zjemnit. To se snadno řekne, ale pastička pak ráda sklapne v okamžiku, kdy ji kladete na podlahu. Nakonec se zadařilo, odjištěná zbraň čeká na svou oběť. S rozedněním jdu nejprve zkontrolovat úlovek, ale situace se opakuje. Oříšek sežraný, past nastražená, myš neznámo kde.
Atmosféra zhoustla, protože zvířátko se dostalo do kredence a pustilo se do zásob. Jeho trus jsme našli všude. Rozhodl jsem se tedy přitvrdit a vyměnit nástrahu. Špek je špek, není křehký, ale tuhý, a nedá se proto jen tak snadno odloupnout a odnést z pastičky. Jak myšleno, tak uděláno. Po noci nastává okamžik pravdy. Past sklapnutá, špek i myš pryč.
V tom okamžiku mi bylo jasné, že v našem domku řádí čtyřnohý fantom. Aha, tak toto je životní výzva – buď já, nebo on! Rozestavěl jsem všechny tři pastičky, které jsem posháněl, a návnadu do nich obzvlášť pečlivě upevnil, napjatě čekal na výsledek. Zrána jsem sebral dvě mrtvolky. Všichni jsme si oddechli...
Další den zmizel ze třetí pasti špek. Myší fantom to nevzdává.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
