O dnešní době se říká, že je povrchní. Nabízí to, co se leskne, vábí, žádá o pozornost, ale nevyžaduje osobní angažovanost, vlastní názor a cit. Nerozlišuje podstatné od marginálního, vnucuje nekončící zábavu a vytváří závislosti. 

Nedávno jsem si připomněl, jak moc chceme mít svět podle ideálních představ. Pokud jim něco neodpovídá, nevadí. Změníme si ho, přebarvíme, vyměníme kulisy, naženeme ochotníky do Potěmkinovy vesnice. Že to bude nápadné a nepatřičně provokativní? Ale vůbec ne, všichni to rádi akceptují, nebo alespoň „mlčící většina“ to očekává a zatleská.
Nakupoval jsem onehdy dopoledne v jednom tuctovém hypermarketu. Protože byl pracovní den, nedivil jsem se, že zákazníci jsou mého věku, nebo ještě starší. Důchodci vyrazili do obchodu, pro chleba, čerstvé housky a mléko, pro kus masa a pár kousků ovoce a zeleniny. Koho nevidím? Jenom postarší manželské páry, osamělé babičky, a sem tam i nějakého dědka. Kdybych se jim chtěl vyhnout, jakože nechci, vybral bych si jinou prodejní dobu, a ne všední den mezi sedmou ráno a polednem, kdy zbytek národa vytváří hrubý domácí produkt. A na tyto kupující se z plakátů usmívaly mladé rodiny s dětmi. Prý jídlo je radost, tvrdili a cenili do okolí svůj perfektní chrup. Z těch lidí opravdu vyzařovalo až živočišné potěšení, že mohou konzumovat skvěle vypadající potraviny.
Tu mě něco úplně dostalo. Z barvotiskových plakátů na mě civí ti, pro něž se stalo jídlo radostí. Úplná galerie dokonalých obličejů, jiskrných očí, hladké pokožky! A spousta lákavých dobrůtek k tomu, na nichž si s gustem pochutnávají! Sliny se sbíhají, ale očima sklouznu na pevnou zem a musím přeostřit. Uhrančivé, živočišně chtivé mládí z reklamních bannerů se „tluče“ s kulhajícími postavami, rukama plných vrásek a stařeckých skvrn, ohnutými zády a zatrpklými výrazy – realita, jež se pomalu posunuje od jednoho regálu k druhému, aby se srovnala v řadě u pokladen.
Často si všímám podobné snahy ukazovat svět „hezčí“, než ve skutečnosti je. Zeptal jsem se jednou ředitele hotelu pro cizince, proč se v hotelových prostorách na mě usmívá z reklamních poutačů jen rozjařené mládí. Zeptal jsem se, jestli o starší hotelové hosty tady nemají zájem. „To bych se ale divil, protože takový přepych, který nabízíte, si může dovolit málokterý mladík, zato dříve narozených, bonitních mužů a žen tu vidím mnoho,“ dodal jsem. Omluvil se, souhlasil se mnou a vysvětlil, že tahle „výzdoba“ přišla z londýnského ústředí a on s tím nic neudělá.
Mohl bych podobnými příklady popsat celý časopis. Třeba o personální agentuře, co posílá vhodné kandidáty na neobsazené pracovní pozice do českých i nadnárodních firem. Mládež sotva odrostlou školním lavicím. Avšak v jejím prohlášení o společenské odpovědnosti čtu o rovnosti pohlaví, barvy pleti, odmítání diskriminace podle věku. Slova, slova, slova...
Je mi zcela jasné, že reklama musí být přitažlivá. Rozumím tomu, že krása vábí pozornost. Vím, že s věkem některé funkce uvadají a člověk se musí smířit s tím, že ten plot už nepřeskočí a životní styl musí přizpůsobit změněným okolnostem.
Avšak odmítám pochopit, že vyšší věk postrádá atraktivitu. Zralost v šedesáti může být také sexy. Samozřejmě pokud ze sebe dotyčný nebo dotyčná nebude dělat pubertálního diblíka. Moudrosti si cením víc než mladické nerozvážnosti a velké odvahy. Taková je krása, vycházející z nitra, jejíž hodnota s roky stoupá.
Současná posedlost kultem mládí o naší kultuře prozrazuje nevyzrálost. Dnešní společnost nechce zestárnout. Věk si cení nade vše. Ze stárnutí má obavy, protože ví, že tím přichází o největší a možná jedinou přednost. Staří lidé, když tento názor přijmou, vskutku mohou vypadat uboze a cítit se zbyteční. Smrt je naprosté tabu, nicota, kterou je třeba ignorovat.
Každá akce však vyvolává reakci. Čím víc se snažíme být mladí, dynamičtí a moderní, tím víc se zvedá opozice. Přibývá těch, kteří svou pozornost obrátili dovnitř, k hodnotám ducha. Tam nacházejí jistotu, kterou stáří ani fyzická smrt nepohne. Přibývající roky dokážou naplnit moudrostí a vítají je s lehkým úsměvem.
Pavel Kačer