Už se vám také stalo, že jste se ve společnosti cítili trapně, nepatřičně, prostě mimo mísu? Nemyslím tím situaci, kdy na sebe nechtěně upoutáte cizí pozornost a přede všemi se zesměšníte. Tentokrát bych však chtěl popsat pocit, kdy se stydíte za jiného nebo za ostatní.

Abych dlouho nechodil kolem horké kaše, uvedu rovnou, že mířím do vlastního hnízda, mezi kolegy novináře. Patřím k nim už několik desetiletí, mám mezi nimi řadu známých a kamarádů, s mnoha se rád vidím při každé příležitosti. Za ten dlouhý čas jsem se vypracoval ze snaživého eléva přes samostatného redaktora až k seniorskému statutu píšícího důchodce. Zatímco dříve jsem býval obklopen starými „novinářskými psy“, postupně jsem vnímal, jak se jejich věk snižuje, zatímco já zestárl. To bylo v pořádku, protože jsem přestával být pronásledován pocitem profesionální nedostatečnosti a přílišného respektu vůči těm, kteří měli za redakčním stolem odslouženo mnohem víc. Dokonce jsem někdy pocítil, že bych se o své zkušenosti mohl rozdělit, kdyby o to však někdo stál. No, zatím nestál. Ani jedna z mých, už dávno dospělých dcer, které si, chválabohu, vybraly zcela odlišnou profesní kariéru, natož pak někdo z branže, z těch přicházejících mladých a perspektivních...
Pochopitelně se neměnily jen tváře (stále mladší), ale revolucí prošly technologie a samotná náplň novinářské práce. Deníkům a časopisům přibylo stránek, psací stroje skončily ve starém železe a místo nich ovládly redakce počítače. Kdo chtěl zůstat u novinářského řemesla, musel se s nimi mezi jedním a druhým vydáním, tedy za pochodu, naučit komunikovat. Staly se základním výrobním nástrojem, možná méně poetickým, zato však přinášející mnohonásobně větší možnosti a výkon.
Mám určité podezření, že na odborných školách, které vychovávají budoucí „mistry pera“, dávají příliš velký důraz právě na technickou stránku věci. A zapomínají na neméně důležité znalosti, jejichž osvojení odlišuje grafomana od skutečného tvůrce pozornost si zasluhujících textů.
Rozhodně nemám v úmyslu poučovat, školit a vyvyšovat se, jen připomenu, že sama esence naší práce spočívá v jasně vyjádřeném, pravdivém pohledu na život, na děje, které se odehrávají pod slupkou banální skutečnosti. Avšak obávám se, že pronikavý pohled se někam vytrácí a přibývá přežvykování starých faktů a otřepaných myšlenek. Jistě, digitální technologie to snadno umožňují a tlak na vyšší efektivitu práce v redakci to přímo vyžaduje.
Abych se ale vrátil na začátek k těm trapným pocitům. Jsem na tiskové konferenci. Člověk, který ji svolal, jako správný „jarmareční trhovec“ nabízí a vychvaluje své zboží. Myšlenky, projekty, výrobky, na tom nezáleží. Domluví a sálem se ozve potlesk. Stává se už na těchto akcích pravidlem. Měl bych se přidat, ale nejde mi to. V obchodě, kde si koupím nové boty nebo televizor, taky prodejci netleskám, že mi doporučil dobrou značku.
Tak jen trapně sedím a snažím se neslyšet, jak novinářští kolegové nadšeně aplaudují. Proč se nepřidám? Egon Ervín Kisch by taky nepohnul brvou. Média si nemají plést úlohy. Tisková konference není představení v divadle, kde diváci odměňují účinkující herce „oponami“. Jenže doba možná dnes žádá, aby potlesk vyplnil mezeru neprofesionality a nedostatku vlastního myšlení. Pak bude snadné nahradit živého redaktora tleskajícím, píšícím robotem.
Pavel Kačer