Všimli jste si, že Čechy nerozděluje pouze pohlaví a politika? Dělí se rovněž na ty, co mají na těle vytetovanou nějakou ozdobu, a na ostatní, jejichž kůže zůstala bez ní. Někdy nabývám dojmu, že první, takto zkrášlená skupina, převažuje. Ale mohu se mýlit, protože mě tato nenechává klidným, ba dokonce mě dráždí. Na druhou stranu žijí mezi námi i tací, co mají tetování na méně viditelném místě a nevystavují ho na odiv, takže může být i veřejností nepovšimnuto.

Vlastně by mi mělo být zcela jedno, jestli někdo nechal své peníze u mistra tatéra, nebo si vystačí pouze s krásou ryze přírodního původu. Když se ale nad tím zamýšlím, docházím k přesvědčení, že mou mysl ovládl předsudek. Nedivte se, vyrůstal jsem v dobách, kdy tetování znamenalo určité stigma. Vyznačovali se jím lidé, kteří k němu přišli v kriminálu od umělce – spoluvězně, námořníci, co toužili z pochopitelných důvodů po ženách tak, že z nedostatku jiných příležitostí si nechali na prsa, paže nebo záda zpodobnit mořskou pannu s obzvláště vyvinutými pohlavními znaky. A pak sem patřila veselá cháska, co do našeho městečka každým rokem přijížděla s kolotočem, houpačkami a střelnicí na papírové růže. Tedy nic seriózního, co by budilo obdiv, závist a touhu k následování.

Před půlstoletím se sotvakdo nadál, že se jednou umění tatoo zařadí do hlavního proudu ženské i mužské módy, a kdo nebude řádně poznamenaný, jako kdyby nebyl. Jen básník Jan Vodňanský měl tenkrát obdivuhodnou vizi, která se až nyní naplnila a již ztvárnil do několika prostých veršů:
„Šla teta na snímkování,
měla pěkné tetování
a pan doktor se jí ptal,
kdo vás teta tetoval?“
Když se děvčata i některé dámy ve zralém věku nechávaly tetovat a stále jich přibývalo, takže je nebylo možné přehlédnout, dostal jsem na svou otázku jednoduché vysvětlení: Chtějí se líbit. Budiž, některé osoby si skutečně nevystačí jen s tím, čím je obdařila matka příroda. Co svět světem stojí, se ženy zkrášlovaly, o čemž svědčí archeologické nálezy zlatých, stříbrných a bronzových ozdob. Ale až na výjimky primitivních národů nesahaly po tatérské jehle a inkoustu.
Nikdo mi nevymluví, že jde o módní výstřelek, který se stal společensky přijatelný a svým způsobem i žádoucí. Vyjadřuje se tím ochota zařadit se. Karel Kryl před půlstoletím o tom zpíval:
„Na klopě placku jak psí známku,
znak příslušnosti k davu.“
Splynout s hlavním proudem a nevyčnívat, to nevyplývá jen z určité pohodlnosti. Zařadit se znamená vyhnout se případným konfliktům, být konformní a kariérně úspěšný. Jde taktéž o určitý atavizmus, vždyť i ptáci se shlukují do hejna a ovce do stáda, aby byli lépe chráněni před útoky predátora. Ano, často podvědomě hledáme v mase ochranu a čekáme na vůdce, jenž nás povede správným směrem.
Protože jsem se narodil s povahou rebela, zůstal jsem nepotetovaný. Z čiré tvrdohlavosti se bráním i jiným stádním instinktům, i když přiznávám, že často ke své škodě. Ale to se solitérům stává.
Možná, že móda tatoo už odezněla a za dveřmi čeká nějaká jiná. Ale zbavte se kouzelného dráčka, mystické mandaly nebo šípem probodnutého srdce, když je vypáleno pod kůží! Jak připomenul spisovatel Bohumil Hrabal: „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“
Pavel Kačer