Máte pocit, že je toho na vás v poslední
době nějak moc? Že vás také rozpálí
do ruda a dýchavična každá pitomost,
nad kterou byste se dřív ani nepozastavili? Tak to
jste na tom jako já. Běž k psychiatrovi, zaslechla
jsem v kruhu rodinném, ten to za tebe vyřeší
a budeš mít pokoj. Jo, to tak, takovou radost vám
tedy neudělám, k Chocholouškovi nejdu... opá-
čila jsem v duchu, když jsem rovnala horu ruční-
ků, která se právě převrátila na vázu s pivoňkami.
Varovně zdvižený prst jsem přesto pocítila.

Rozeberme si to: Tak třeba včera. Když už mi
potřetí šlápnul nějaký moula na nohu v tram-
vaji, tedy pokaždé jiný moula a v jiné tramvaji,
nevydržela jsem to a musela něco udělat. Gejzír
bublinek jako v nevychlazené Coca Cole se ve
mně vzedmul jak načasovaný. Musela jsem to
ze sebe dostat. V tom okamžiku bezmoci jsem
vycenila zuby a zavrčela a zaštěkala jako pes.
Moment překvapení zapůsobil. Výraz v tváři
toho nešťastníka stál za to. Usmála jsem se
a vychutnala si jeho překvapení na druhou.
Internetové bankovnictví. Také jedna kapitola
mého života. Čipová karta se k němu hodí, proč
ne, když je to dosud tak nedokonalý systém.
Vložím do čtečky v domnění, že provedu pár
automatických operací a rychle zaplatím
fakturu, která mě pronásleduje hůř než
vlastní černé svědomí. Potřebuji, aby
odešla ještě dnes do půlnoci. Neodejde.
Jsou dvě minuty přes. Do háje, soptím.
Dupu nešťastně u počítače a mám chuť tu
kartu rozstříhat na nejjemnější proužky
a ještě prohnat skartovačkou. Potvora totiž
stávkuje. Když nacvičený pohyb opakuji asi po
osmé, je jasné, že zůstanu dlužníkem a objevím
se v příslušném registru. Brzy časně zrána se
svěřuji kolegovi a zírám zároveň. Bere kartu,
otře ji důsledně o tričko a vkládá do čtečky.
Funguje. Pamatuji si: internetbanking a čisté
tričko. Jak prosté. Zkušenost k nezaplacení.
Onehdy jsem připravila náročnou smlouvu pro
jednoho z našich obchodních partnerů. Vytisk-
la několik příloh, opatřila podpisy na každou
stranu, doložila dalšími dokumenty notářsky
potvrzenými, prostě dílo hodné obdivu. Hruď
se mi dmula, byla jsem spokojena sama se se-
bou. Na důkaz vnitřní pohody jsem si uvařila
silného turka, starší generace ví, jak takové
kafe zahřeje u srdíčka, když má člověk šanci si
ho vychutnat. Ano, ano. Příležitost byla. Zapí-
pal mobil, vztáhla jsem k němu ruku a loktem
zavadila o kouřící šálek. Byl navíc pátek odpo-
ledne, i když ne třináctého. Ani orazítkovaná
obálka nezůstala suchá. Stejně tak jako moje
oko. Tři dny práce a běhání po úřadech v tahu.
Neutěšujte mne. Vím, že se to mohlo všechno
odehrát dokonce ve stejný den, ale
toho jsem naštěstí byla uchráně-
na. Mohly se k tomu přidat
bolesti zubů stejně tak jako
ztracený nejmilovanější
a nejmenší deštník mého
života. Mohla se doma
porouchat myčka nebo nám
mohli odtáhnout auto.
Mohl mi zůstat podpatek mezi dlažeb-
ními kostkami a taky mi někdo mohl
ukrást peněženku nebo... Žádné nebo.
To všechno mám už za sebou.
Sedím u Chocholouška v ordinaci a civím
na něj. Začíná se natřásat na té své doktorské
židli, pak už to nevydrží a péruje jak o závod,
jeho křehká postava poskakuje do rytmu
zvuků, které prý léčí. Nechápu. Leč situace je
i přes moje vlastní neštěstí tak komická, že se
bezděky přidávám k němu. Sedíme naproti
sobě a řežeme se smíchy, až nám slzy tečou.
Po chvíli se zvedne a dává mi jakési doporu-
čení k dalšímu vyšetření. Nechápavě se očima
táži, co to znamená. Bylo by vhodné povyprá-
vět vaše příběhy ještě kolegovi, poradíme se
pak, jakou zvolíme terapii, děl odvážně.
Když jsem se po třech týdnech k mému Cho-
cholouškovi vrátila, změna byla patrná na první
pohled. Tedy musela být patrná. Dala jsem si
na sobě záležet. Moje tvář přinášela pohodu
a zračila mír v duši při vzpomínce na to, čemu
všemu se člověk vlastně může zasmát. Představte
si, spustila jsem posléze, že mi ta koza prodala
místo povidlových buchet tvarohové a že si mi
sedl dědek v autobuse do jahod, když jsem je na
sekundu odložila na sedadlo vedle sebe... Druhé
kolečko zvukomalebných tónů na sebe nedalo
dlouho čekat. K Chocholouškovi docházím
ráda. Ne jako k odborníkovi, protože psychiat-
rům nevěřím. Ale v léčivou moc smíchu, v tu
věříme oba. Je silnější než zákon schválnosti.
Eva Brixi