Život každého z nás je jedinečným příběhem. Radujeme se, smutníme, smějeme se i pláčeme. Stavíme plnohodnotné vztahy s nejbližšími, stejně tak v práci budujeme zpravidla trvalé vazby, které nás velmi ovlivňují. Poslední dobou se o vztazích mezi lidmi, ať v rodině, v zaměstnání, v nejrůznějších sociálních skupinách, na globální úrovni, v terénu sociálních sítí, hodně mluví. Co všechno je ovlivňuje, jaké jsou a vnímáme je jako horší, nebo lepší než v minulosti? Těžko odpovědět. Přesto se o to pokusily autorky nové publikace Nakladatelského domu GRADA Velký vztahový restart, Jana Fabiánová a Renata Ježková. První jmenovaná je zpěvačka, herečka a koučka, druhá terapeutka:

Vztahy. Ty mezilidské, ale také manželské, pracovní, obchodní. Jeden čas jako by je nahradily excelové tabulky a čísla. Jako by tvář člověka nebyla potřeba stejně jako stisk ruky...

Renata: Asi bych řekla, že jak kde. Celkem chápu fascinaci tím, že za pár sekund mohu odeslat velké množství dat někomu na druhém konci světa, aniž bych se pohnula z místnosti. Produktivita, kterou to umožní, může být ve srovnání se setkáním tváří v tvář neporovnatelná. Pokud se tedy zaměříme na kvantitu, dává to do jisté míry smysl. Nicméně kvalita už ten skutečný mezilidský kontakt vyžaduje a dřív nebo později se to projeví.

Jana: Souhlasím s Renatou, je to individuální, ale také vnímám, jak se naše doba zrychluje skrze technologie. Chce to více vědomě udržovat zdravé tempo, vědomě se dokázat společně zastavit a velmi vědomě ukotvit své vztahy, jak pracovní, tak osobní v pevných základech, za které považuji vzájemnou úctu, laskavost i vděčnost za to tak často opomíjené teď.

Když neexistovaly mobily, lidé se více potkávali. Na venkovských tancovačkách, na diskotékách, večerech poezie, na brigádách, při táboráku. Dnes se mladí mnohdy nemají o čem bavit, žijí z e-mailů, SMS, ­Instagramu. Rande jim sjednávají seznamky. Na pracovišti mají problém s komunikací, natož když jde o komunikaci se zákazníky. Co s tím?

Renata: Já při pohledu na mladou generaci takto skeptická vůbec nejsem. Díky synům, kterým je 14 a 16 let, se potkávám s mnoha teenagery a rozhodně nemám dojem, že by je osobní kontakt nezajímal nebo se neměli o čem bavit. Samozřejmě se baví o věcech, které zajímají je a starší generaci mohou připadat mimo, ale to tak bylo vždycky. Takže bych to za sebe rozhodně nepostulovala jako fakt. Nicméně pokud bych měla navrhnout nějaké řešení pro případ, že to někdo takto vnímá, tak by tím řešením byla právě komunikace. Mám dojem, že problém je spíš mezigenerační komunikace, než to, že by se mladí nebavili mezi sebou. Bavme se víc s lidmi, kteří jsou mimo naši věkovou kategorii nebo mimo naši sociální bublinu, sice to vyžaduje trochu úsilí, ale rozhodně je to benefit pro obě strany.

Jana: Jestli mohu brát své dvě nevlastní děti (15 a 18 let) a jejich kamarády za lakmusový papírek situace ve společnosti, řekla bych, že to není ani tak zlé. A kdyby nebylo online seznamky, nikdy bych nepotkala svého muže ani moje dvě nevlastní děti, což je něco, co si zpětně asi ani nedokážu představit. Můj život bez nich by prostě nebyl ono. Jakákoliv technologie se dá zneužít, ale také použít k dobré věci. Jde jen o osobní přístup. Je to věc osobní volby. Je ale pravda, že mnoho dětí i dospělých si na mobilech vybudovalo závislost a utíkají do iluzorního světa sociálních sítí, aby si odpočinuli od reality. Bohužel jakákoliv závislost je špatně. Ale dá se to snadno řešit, chce jen trochu sebekontroly a práce na sobě, aby se člověk zase vrátil do normy.

Utlumily technologie přirozenou schopnost nacházet k sobě cestu?

Renata: Technologie jsou, co jsou – nástroj. Můžete ho používat různými způsoby, a ne všechny budou konstruktivní. Technologie mnoha lidem naopak pomáhají propojit se s ostatními, sama mám mnoho přátel, které jsem poznala online a některé z nich možná osobně potkat ani nestihnu. Můžete se bavit s lidmi, kteří jsou na druhém konci světa, a třeba ani nemluvit stejným jazykem. Myslím, že technologie mohou spíš otevírat nové cesty, jak se potkávat a jak komunikovat, a je prostě jen na nás, jak s nimi budeme zacházet.

Jana: To si nemyslím. Jsou to nové cesty. Když jsem žila osm let v USA, sociální sítě mi obrovsky pomáhaly, protože jsem skrze ně mohla být v kontaktu s mými přáteli a rodinou v Čechách. Myslím, že technologie dokážou lidi sbližovat.

A co je to vlastně zdravý vztah člověka k člověku?

Renata: Zdravý vztah je takový, který je založen na vzájemném respektu. Občas se říká, že respekt je třeba si zasloužit, což je z mého pohledu jedno z nejproblematičtějších vztahových klišé, spíš vyloženě škodlivé a destruktivní. Respekt znamená, že přijímám toho druhého bez posuzování a nehodnotím jeho emoce a potřeby. Pokud se ve svém naladění nepotkáváme, neznamená to, že jeden z nás je špatný nebo má druhého přesvědčit. Prostě se jen pokusíme najít společnou řeč, a když se to nepovede, jdeme si každý po svém.

Jana: Zdravý vztah je pro mě vztah oboustranně laskavý a bezpečný. Vztah, ve kterém panuje vzájemná úcta a oboustranná ochota komunikovat i konfliktní situace citlivě a produktivně, s cílem nacházet řešení.

Má rodina stále zásadní roli v návycích, které získáme jako výbavu k tomu, abychom ve společnosti uspěli?

Renata: Rodina nebo primární pečující osoby byly a stále jsou zdrojem základních vzorců, které si neseme dál. Jestli s nimi pak ve společnosti „uspějeme“, záleží dost na tom, co si pod pojmem úspěch představujeme. Moje pojetí úspěchu může být jiné, než co si pod tím představují moji rodiče, a pak budu mít logicky pocit, že mě na to zrovna moc dobře nevybavili.

Jana: Řekla bych ano, ale i ne. Nevím, kde jsem to četla, ale někdo kdysi řekl: „Inteligentní dítě se vychovává samo.“ Je to samozřejmě velmi nadsazené, ale na druhou stranu si myslím, že mladý člověk, pokud chce, může si vybírat, kdo a jak ho bude ovlivňovat. Pokud pěstuje rozlišovací schopnosti a analytické myšlení, může i dítě kolem třinácti přemýšlet nad vzorci, které vidí kolem sebe a dělat si na ně názor. Obecně mi přijde, že děti vychovává celé jejich okolí, není to jen o rodině. A proč vlastně skončit s prací na sobě v mládí? Člověk má na osobní růst celý život. Vždycky má možnost posunout se dál. A jak říká Renata, co vlastně znamená uspět ve společnosti? V souvislosti s tímto úhlem pohledu mě napadá, že nejdůležitější je osobní pohoda, individuální přístup. Za mě to je rovnováha mezi naplňující dobře ohodnocenou kariérou, dostatkem odpočinku a hezkými mezilidskými vztahy. Ale každý to máme asi jinak a během života se naše definice úspěchu může také radikálně změnit.

Zkušení podnikatelé potvrdí, že dobrý obchod je také založen na pěkném vztahu, nejen na faktech, argumentech. Bude tomu tak i v příštích letech?

Renata: Nevidím důvod, proč by se to mělo nějak zásadně měnit. Naše okolí se proměňuje docela rychle, ale lidská psychika tyto rychlé změny rozhodně nekopíruje. Pozitivní vztah je vždy propojen s prožitkem bezpečí a s pocitem bezpečí se každý obchod dělá lépe.

Jana: Přes deset let podnikám v oblasti IT a musím říct, že pár konstant tady vnímám. I v tak racionální oblasti, jako je web development, se velmi cení spolehlivost, jasná a vlídná komunikace a péče a zájem o spokojenost klienta. Takže ano, ve finále i tady vítězí dobré mezilidské vztahy a na tom se, myslím, nic nezmění.

A nakolik naše vztahy ovlivňují kompromisy? Jsou nutné, jsou samozřejmé?

Renata: Každý vztah je ze své podstaty kompromis. Je to dobře vidět na tom, jak se vyvíjí dětská hra. Opravdu malé děti, kolem roku až dvou, si moc nedokážou hrát spolu, a když jsou dohromady, hrají si často tak trochu každé ve svém koutku. Postupně se pak učí do hry zapojovat další vrstevníky, ale to už je vlastně určitý druh kompromisu, protože hledáme způsoby a cesty, jak si hrát tak, aby to všechny bavilo. Proto je důležité neřešit, jestli ve vztahu dělám kompromisy – vždy je budu dělat, ale jaké to jsou.

Jana: Myslím, že kompromisy jsou zdravá součást každého vztahu, ale musí se dělat oboustranně a vždy se zájmem o pohodu obou stran. Je to o rovnováze. Pokud dělá kompromisy jen jedna strana, něco není v pořádku. A také pokud dělám kompromis, uvědomit si, jak ten kompromis komunikuji s druhou stranou. Pokud ustoupím, pak to dávám druhé straně pravidelně „sežrat“, něco tu nesedí a není to fér vůči druhé straně. Protože udělat ten kompromis přece byla moje volba, moje svobodné rozhodnutí. To souvisí s ochotou přebírat osobní odpovědnost za naše každodenní rozhodnutí.

Na vztazích se také hojně podepisuje pozice moci, hlavně na těch kariérních. Jak to vnímáte?

Renata: Pokud by šlo o pracovní vztahy, tak by mě to tolik netrápilo, bohužel se stále hodně často setkávám s tím, že jsou takto strukturované vztahy v rodinách. Nemyslím to tak, že by dítě mělo být zvyklé, že může cokoliv, a není, kdo by ho v jeho nárocích omezil, ale to, když rodič nebo jiný dospělý člen rodiny používá svou převahu neadekvátně. Což jsou třeba fyzické tresty nebo příliš autoritativní výchova plná příkazů a zákazů. Dítě je na mně plně závislé, je slabší než já a beze mě nepřežije – ono to dobře vnímá a nemusím ho ani mlátit nebo mu zakazovat oblíbenou činnost. Jediné, co ho tím učím, je to, že by mělo věnovat úsilí tomu, aby se co nejdřív dopracovalo k co největší moci nad ostatními, protože jinak naplnění svých potřeb a přání nedosáhne. No a to pak přesně vidíme třeba v těch pracovních vztazích, ale nejen.

Jana: Ano, souhlasím s vámi. Myslím, že hlavně pozice moci vyžaduje, aby v ní byl člověk vědomě laskavý a sebekritický a často se na to bohužel zapomíná. Pro mě je pozice moci pozicí služby druhým, ať jde o pozici moci v práci, nebo v rodině.

Bývá ještě vztah ženy a muže něčím noblesním? Prvkem života, který povznáší? Nebo to jsou jen naivní představy?

Renata: Já bych tu otázku položila trochu jinak, a sice, jestli někdy byl vztah muže a ženy něčím noblesním, co život povznáší, nebo jestli to je jen naivní nostalgie. Nemám pocit, že když se podívám sto let zpátky, že bych třeba viděla něco extra povznášejícího. Není to tak dávno, co i na našem území byla žena majetkem muže, což mi moc noblesní nepřijde.

Jana: Za mě, jako šťastně vdanou, ano. Myslím, že hezký mezilidský vztah může v obou posilovat noblesu, grácii a také zdravou sebelásku a vděk. Myslím, že krásný milostný vztah může povznášet. Ale jak se říká, jaký si to uděláš, takový to máš. Je to vždycky o lidech a o dohodě, o náladě, kterou dva spolu chtějí ve vztahu pěstovat.

Když by byly tyto vztahy v souhře větší úcty a vzájemného respektu, ubylo by ve světě násilí?

Renata: Možná ano, respektive konflikty by samozřejmě vznikaly dál, ale pokud by se řešily s větším respektem, nemusely by někdy tolik eskalovat. V malém to je možné pozorovat v různých společenstvích, kde to takto funguje, ať už to jsou nějaké svébytné komunity, nebo třeba i firmy či školy, které mají úctu a respekt jako jednu ze základních priorit.

Jana: Zcela s vámi souhlasím, ale bohužel ne každý je schopen sebereflexe. Ne každý si uvědomuje, že sám na sobě může pracovat. A ne každý chce. Jako velký problém vnímám, že si lidé občas neuvědomují, že v pozici oběti se může v životě ocitnout každý z nás. Násilí posuzuji jako hrozný a zbytečný přežitek, který brzdí nás všechny. Ale to je jen takový můj názor idealisty.

Co jste chtěly svou společnou knížkou naznačit, nač upozornit?

Renata: Hlavně jsme doufaly, že bychom tou knížkou mohly pomoct lidem, kteří opustili nějaký náročný nebo manipulativní vztah a teď stojí na začátku své další cesty. Protože to vůbec není snadné, takový člověk si nese spoustu zranění, nejistot a strachů, často i destruktivních vztahových vzorců a poslední, co chce, je skončit znovu v podobném toxickém uspořádání. Což se ale snadno může stát a mnoha lidem se to děje. Proto jsme tu knihu pojaly jako takového průvodce na podobné cestě.

Jana: Chtěly jsme napsat knížku, která sice mapuje nelehké období po odchodu z toxického prostředí (rodina nebo vztah), ale hlavně má naše knížka za úkol dát lidem naději, že existují cesty a velice konkrétní metody, jak může člověk přenastavit své vlastní zažité vzorce, a tím přesměrovat svůj život tam, kam si sám přeje. Chtěly jsme upozornit na to, že nikdy není pozdě na změnu k lepšímu a že je možné najít bezpečný vztah, i když jsme například ani v dětství hezké mezilidské vztahy nablízko nezažili. Osobně věřím, že mnoho z naší cesty životem je zcela na nás. Chce to jen nelítat na autopilota, být si vědom svých postojů a naučit se lépe vnímat mezilidskou dynamiku.

A komu je publikace vlastně hlavně určena?

Renata: V podstatě každému, kdo má pocit, že se mu ve vztazích moc nedaří a chtěl by s tím něco udělat. Ale primárně obětem manipulativních a násilných vztahů, které našly tu sílu z nich odejít a teď potřebují najít cestu, jak pokračovat dál a vybudovat si nové, bezpečnější vztahy.

Jana: Je určena jak ženám, tak mužům. Psaly jsme ji pro lidi, kteří dokázali odejít z nezdravého prostředí a teď sami sebe tak nějak zvedají z popela. Na jednu stranu prožívají velmi posilující období, protože dokázali opustit toxický vztah, na druhou stranu mohou vnímat nejistotu a strach z budoucnosti, protože nikdo přeci nechceme znovu opakovat stejné chyby. Naše knížka je tedy určena lidem, kteří si pro sebe přejí bezpečné a vlídné vztahy, a to jak v práci, tak v rodině či v milostném vztahu.

ptala se Eva Brixi