Za kamna vlezem, tak se jmenuje jedinečná knížka, již právě nyní vydal Nakladatelský dům Grada. Unikátním způsobem spojuje vyprávění o lidových tradicích, úvahy o přirozeném běhu života a osvědčené recepty babiččiny kuchyně. Taková kombinace pro nás může být v dnešní uspěchané době skvělou duševní terapií. Autorka Kamila Skopová předkládá čtivou formou pro každý týden novou dávku inspirace a moudrosti našich předků, kterou oživuje svými půvabnými ilustracemi. Kniha se stává jakýmsi týdenním průvodcem nejen pro jeden rok, ale i pro každý následující.

Třeba i vám pomůže příjemně se naladit, inspirovat ke kulinářským experimentům a přiblížit vás zpátky ke kořenům a tradicím minulosti. Když se mi dostala do ruky, nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Listovala jsem od začátku, od konce, otevírala stránky na přeskáčku, protože jsem chtěla vědět i vidět všechno najednou. Vstřebat úžasná moudra, zavést své nitro do hloubi pravd, které z publikace tryskají. Odpočinout si při pročítání receptů a osvěžit mysl překrásnými kresbami, které k člověku mluví povzbudivě, vlídně i vesele. Věřte, jde o dílo vpravdě unikátní. Kamile Skopové jsem měla tu čest položit několik otázek:

Jste výtvarnice, spisovatelka, máte vřelý vztah k hudbě, zabýváte se lidovým uměním, zajímají vás zvyky, kroje, pohádky, tradice. To je velmi široký záběr. Co ovlivnilo tento směr?

Od dětství mě zajímalo mnoho věcí – malování, hudba, divadlo, literatura. Nevěděla jsem, pro co se rozhodnout. Přestože jsem si nakonec zvolila výtvarný obor propagační grafiky, všechny ostatní zájmy jsem pěstovala dál. Mezi nimi byl i vážný zájem o lidovou kulturu, národopis. Zřejmě na tom měla podíl i výchova v rodině.

Právě se na trhu objevila překrásná publikace, kterou jste vlastně připravila skoro sama. Jste autorkou textů i obrázků. Jaké to je, spoléhat se na svou vlastní invenci, znalosti, shromážděná fakta?

Autorství textu spolu s knižní ilustrací má nesporné výhody. Nemusím se domlouvat s výtvarníkem o podobě kreseb, všechno vytvářím v souladu s mou představou, textem a mými emocemi. Pochopitelně za tím stojí i dlouholeté samostudium etnografie, mnoho rešerší i vlastních zkušeností, zážitků a cenných informací od starších lidí.

Kniha je plná receptů na samé dobroty. Asi sama ráda vaříte a pečete, a také ochutnáváte či hostíte členy rodiny, přátele či známé. Je to tak?

Posledních třiadvacet let žiju sama v malé vesničce na Hlinecku ve staré roubence, takže to vyváření a pečení není už tak intenzivní. Občas mě navštíví rodina, přátelé, a těm ráda něco dobrého připravím. Ale upřímně – na každodenní složité vaření nezbývá čas. Avšak všechny recepty, které uvádím ve svých knížkách, jsem si vyzkoušela, ověřila a pokrmy podle nich připravené ochutnala.

Každý týden v měsíci má v publikaci své místo, ke každému jste přiřadila nejen lidová moudra, ale i řadu předpisů na to které jídlo. Znamená to, že jste je sbírala už léta, postupně společně s tím, jak jste pronikala do obyčejů jednotlivých míst naší země, podle toho, kde jste co zajímavého okusila, nebo podle toho, co vařila vaše babička či maminka?

V dětství to byla samozřejmě škola mé maminky a veselé babičky Lidunky. Ty mě zasvětily do tajů dobré, leč spíše náročné a nepříliš zdravé měšťanské stravy podle Magdalenky Dobromily Rettigové a Marie Janků-Sandtnerové. V pozdějším věku mě ale více zajímala česká lidová strava, regionální recepty, jednoduchá, prostá a zdravá kuchyně venkovských babiček. Od nich jsem ještě před padesáti lety posbírala mnoho zajímavých návodů.

Ilustrace, jimiž jste nešetřila, pohladí duši, zklidní, ale i rozveselí. Vykreslují tak trochu i vaši povahu?

Na to neumím odpovědět. Asi ano, nejsem velký přítel abstrakce. Víte, ono se ani nedá dost dobře ztvárnit lidové zvyky, kroje, nebo i pokrmy nějakou abstraktní formou. A tak kreslím trochu naivní čitelné obrázky, srozumitelné i dětem. Koneckonců i Josef Lada kreslil naivním stylem, a přitom ho považujeme za skvělého umělce.

Z publikace mám dojem, že je vaše duše mladší než v případě mnoha třicátníků, že jste žena veselá, kurážná, praktická, ale že zároveň ctíte i to, co člověk zatím řádně neprozkoumal...

Já mám výhodu, že se stýkám převážně s mladšími lidmi, které rozhodně nezajímá nějaké moje fňukání a stížnosti na věk a případné bolístky. Snažím se s nimi alespoň duševně udržet krok. A především myslet pozitivně, být veselá a optimistická. Někdy je to však fuška, ale je to pro zdraví lepší než stálé stěžování. Nejlepší recept na dobré duševní i fyzické zdraví je práce, a to v každém věku, pochopitelně práce úměrná kondici a momentálnímu zdraví.

Máte vztah i k bylinkám?

Bylinky dobře znám a umím je využívat. Ale někdy mi vadí současné nekritické zbožňování vlastností bylin. Samozřejmě jsou byliny dobré jako koření i výpomoc při léčbě různých neduhů, což znaly už dávno naše prababičky. To ale neznamená, že bychom museli jíst hovězí steak obalený do zeleně a onkologický nález léčit bylinami. Jak říkaly právě ty moudré stařenky – všeho s mírou...

A co pro nás plyne z lidových moudrostí?

Všechny dobré vlastnosti – střídmost, skromnost, pracovitost, pokora, úcta k přírodě i práci druhých lidí, šetrnost, umění být soběstačný a umět si se vším, nebo alespoň s mnoha věcmi, poradit. Lidová přísloví, pranostiky, rčení, to vše vznikalo na základě staletých pozorování a zkušeností. Tak v nich asi nějaká pravda bude.

Dnes se mluví o velkém potenciálu žen, o ženské energii, o seberealizaci něž­ného pohlaví. Možná proto, že stály ženy dlouho na pozadí historie a potřebují se tím více uplatnit. Myslíte si, že by měla umět každá žena i vařit a péct?

Samozřejmě! Známé přísloví praví, že láska prochází žaludkem. Pokud své rodině nebo partnerovi předložíte něco dobrého, vlastníma rukama vytvořeného, hned se zlepší nálada. A podívejme se na věc z té praktické stránky. Pokud bude mít žena doma manžela a dvě či tři zdravé dětičky, pak je těžko uživí lahůdkami z KFC. Pochopí, že nejlepší řešení je pekáč poctivých buchet.

Do našich životů začínají silně vstupovat nové technologie, nezkrotitelné množství informací, stres z rychlosti, jakou se vše mění. Jak to vše s pomocí moudra předků zvládnout? Moje babička říkávala: Spěchej pomalu...

Ano, to je dobrá rada. Umět si vychutnat každý den, každý okamžik, jako by byl poslední. Radovat se z maličkostí. Nestavět si před sebe příliš vysoké cíle. Pokud je nedokážeme vyplnit, přinášejí stres a pocit marnosti. Naučit se víc dávat než brát. A netrápit se tím, že hned nezvládneme a nepochopíme něco z dnešní hektické doby. A nezapomínat na úsměv, který pomáhá nám samým, a navíc otvírá ta pomyslná vrátka k ostatním lidem.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi