Základním předpokladem pro navrhování interiérů je estetické cítění a smysl pro detail. Pokud se ale chcete v tomto oboru prosadit jako freelancer, musíte podle interiérové designérky Zuzany Boškové umět mnohem víc. Sama se snaží být psycholožkou, diplomatkou a manažerkou zároveň a zatím se jí to daří. Zákazníci k ní tedy přicházejí nejčastěji na doporučení, a spousta z nich se i vrací. Většinou jde o majitele bytu nebo firmu, která potřebuje nový design kanceláří, ale nově má za sebou i práci pro moderní zdravotnickou kliniku.

 Chtěla jste se vždycky profesionálně věnovat designu?

Úplně od prvopočátku ne, v dětství jsem si přála být lékařkou nebo scénáristkou, a později mě hodně zajímala sociologie. Na gymnáziu jsem pak tíhla k sociologii bydlení a médií, ale také k designu interiérů. Cesta k této profesi byla ale poněkud klikatá, protože interiéry mě sice fascinovaly, ale neměla jsem žádnou studijní ani praktickou průpravu. V rámci bakalářského studia jsem se tedy vydala společensko-vědním směrem, a až po získání titulu jsem začala studovat design. Byl to dost náročný rok, musela jsem skloubit přípravu na státnice, psaní bakalářské práce, a k tomu pracovat na portfoliu a talentových zkouškách na design. Teprve jsem se učila kreslit a navrhovat, a po nocích jsem se doučovala dějiny umění. Naše rodinná známá mě naštěstí propojila s akademickým malířem, který mi pomohl s kreslením, a já se pokoušela dát dohromady laické portfolio k přijímacím zkouškám. Předkládají se totiž nejen kresby, ale i návrhy spojené s oborem, na který se člověk hlásí. A podařilo se.

Jak vás napadlo spojit studium architektury a designu? Zní to jako dokonalá kombinace pro budoucí uplatnění. Obě školy ale musí být hodně náročné.

Začala jsem studiem průmyslového designu na Fakultě architektury ČVUT. Je pravda, že se studium hodně prolínalo a měli jsme spoustu předmětů stejných s architekty, ale vyloženě architektura to nebyla. Od první chvíle jsem se věnovala především designu nábytku, ke kterému mě to vždycky táhlo, a pokračovala jsem v něm i na UMPRUM, kde jsem se dostala do ateliéru prof. Jiřího Pelcla se zaměřením na design nábytku a interiéru. Neumím si ale představit studovat oboje najednou. I kdyby tomu člověk věnoval 24 hodin denně, tak by asi nebylo reálné všechno stihnout, minimálně v době klauzur (závěrečných prací).

Podle čeho jste vybírala zahraniční stáž? A co vám tato zkušenost dala?

Stáž byla nepovinná, ale určitě velmi přínosná. Buď bylo možné jít na Erasmus, nebo na absolventskou stáž, na které jsem byla i já. To už je pak vyloženě příprava na pracovní život, ne součást studia. Všechno ohledně stáže jsem si tedy zařizovala sama, a tak jsem si mohla i zvolit konkrétní zemi. Mým snem vždycky bylo Holandsko nebo Dánsko a měla jsem to štěstí, že jsem si nakonec mohla v těchto zemích vybrat hned z několika studií. Vyhrála jsem stáž u nizozemského designéra Lexe Potta, který se nedávno přesunul do Rotterdamu, ale dříve sídlil
v Amsterodamu.

Pott ve své tvorbě hodně experimentuje, během navrhování zkoumá možnosti a limity jednotlivých materiálů, a odhaluje tak jejich surovou krásu. Zároveň jsou pro něj typické netradiční výrobní postupy. Je to rozhodně design s uměleckým přesahem, v minulosti i galerijně a sběratelsky orientovaný. Dále klade velký důraz na rešerši a analýzu uměleckých děl a vždy dokáže překvapit. S takovým přístupem jsem se třeba v Česku v minulosti moc často nesetkala, proto mě asi tak zaujal a byla jsem ráda, že mě tento odborník nechal nahlédnout do několika fází procesu navrhování. Spousta stážistů dostane za úkol jen jednu práci, ale já jsem mohla dělat rešerše, zpracovávat prezentace pro klienty i vyrábět prototypy, zkrátka všechno, co k tomu patří. Sice jsem věděla, že se chci věnovat hlavně interiérům, ale i tak pro mě bylo skvělou zkušeností zkusit pod vedením Potta zpracovávat návrhy a prototypy pro dánskou značku HAY.

Uživí se v Česku i začínající designér? Jak dlouho trvalo, než jste se prosadila?

V mém případě bylo zásadní, že jsem se snažila nasbírat zkušenosti z praxe už během studia. Poslední dva až tři roky před dokončením školy jsem se celkem intenzivně podílela na scénografických návrzích absolventských filmů studentů FAMU. Vybudovala jsem si tedy síť kontaktů, bez které to po absolvování školy moc dobře nejde. Práci na interiérech jsem pak začala návrhem kanceláří a jednoho bytu, a poté se to začalo už nabalovat.
Filmová scénografie a design interiéru jsou obory, které jsou velmi propojené. Teď už se filmům věnuji méně, ale ještě před rokem a půl jsem na nich intenzivně pracovala. Začínala jsem kratšími scénami, například pro reklamy nebo absolventské filmy, často v koprodukci s Českou televizí. Naučila jsem se navázat na scénář, vizuálně podpořit vyprávěný příběh a působit v týmu.

Dva roky zpět jsem pak dostala příležitost pracovat pro moji asi nejoblíbenější scénografku Jette Lehmann, která je dvorní filmovou architektkou Larse von Triera. Šlo o historický dánský film, ale natáčení částečně probíhalo i v ČR a pro mě to byl splněný sen. Několik let jsem dělala paralelně obojí, tedy interiér a film, ale jak jsem přešla na delší a náročnější filmy, zabíraly přípravy na natáčení čím dál víc času, mnohdy trvaly i několik měsíců. Navíc se často pracovalo i o víkendech a člověk v podstatě neměl volno několik týdnů, což bylo opravdu stresující. Proto jsem se teď rozhodla dát přednost interiérům, kde si můžu práci alespoň částečně regulovat podle sebe. Několik let mi to trvalo, ale teď už vím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Nebylo by jednodušší věnovat se této práci v zemích, kde má design větší tradici?

Zcela upřímně, jednodušší by to asi bylo. Zvlášť ve skandinávských zemích je na důležitost designu kladen velký důraz. Děti to vnímají už od mala, protože většinou v hezkém interiéru vyrůstají. Ale to nutně neznamená, že mají byt či dům navržený od architekta či designéra.

Musím se tedy přiznat, že do Holandska jsem odjížděla s myšlenkou, že už tam možná zůstanu. Potkala jsem tam Češky, se kterými jsem bydlela a trávila volný čas, ale přece jenom tam člověk nemá zázemí – rodinu ani dlouholeté přátele, jen práci. Je sice fajn být v daném městě v zahraničí delší dobu, projdete si všechny galerie, muzea i turistická místa, ale na druhou stranu mě to táhlo zpět domů. Byla jsem moc ráda za takovou příležitost, ale už ke konci stáže jsem měla nabídku na zakázky v Česku.

Kdo je váš typický zákazník? A odkud nejčastěji přichází?

Ze začátku byly mým nejčastějším zákazníkem IT firmy a startupy, věkově maximálně do 30–35 let. Nyní je to už dost různorodé, aktuálně mám i klienty, kterým je pod 30, nebo naopak přes 60 let, a samozřejmě jsou i ve středním věku. A právě ta různorodost mě na mojí práci baví. Vždycky mě osloví přímo firma nebo majitel bytu.

Noví klienti se ke mně dostanou téměř vždy na doporučení a přes reference. Dobré PR se vždycky hodí, ale doposud jsem neřešila, že bych si musela shánět zakázky svým proaktivním přístupem a největší radost mám z toho, když se po několika letech ozve klient, se kterým už máme projekt hotový. Je to pro mě takové povzbuzení a potvrzení toho, že byl s návrhem i s realizací spokojený.

Co všechno obnáší práce na jedné zakázce? Převažují komerční projekty?

Pokud máte na mysli postup, tak začínáme rozhovorem s klientem, pak tvořím mood­board a první skicy. Následuje rozkreslení (případně zpracování vizualizace) a materiálový moodboard (vzorky), a nakonec vybíráme konkrétní nábytek, osvětlení a doplňky.

Pracuji jak na komerčních, tak na rezidenčních projektech, a líbí se mi právě ta rozmanitost. Myslím, že je to tak 60 : 40 %, a asi bych nedovedla zůstat jen u jednoho zaměření. Každý projekt je specifický, velice záleží na ­klientovi, na tom, jaké má představy a potřeby. Výsledný interiér tedy vnímám jako dialog mezi mnou a klientem, a myslím, že dobrý designér funguje trochu jako psycholog a diplomat. Je potřeba si toho člověka vyslechnout a naladit se na jeho vlně, a zároveň ho umět přesvědčit ve výběru barev, materiálů a vhodné dispozice. Přitom dříve by mě to ani nenapadlo. A pak se hodí i manažerské schopnosti a smysl pro detail. Ideální je umět všechno nebo pracovat ve větším studiu, kde jsou tyto role rozdělené. Na tom podle mě není nic špatného. Někdo je zkrátka dobrý projektant, někdo víc inklinuje k výběru materiálů nebo ke komunikaci.

Spolupracujete s developery nebo architekty?

Se spoluprací s developery přímou zkušenost nemám. S návrhem bytu v rámci developerského projektu ale ano a vnímám to jako těžší a omezenější v tom, že již má zahrnutou škálu materiálů v určitém standardu. Pokud chce člověk zvolit něco jiného, musí se to podchytit hned na začátku. Nejčastěji se moje práce prolíná s architekty-projektanty, na které zpravidla navazuji. A občas je také zajímavým zpestřením spolupráce s dalšími architekty. Často to bývá třeba někdo z mých bývalých spolužáků z designu. Můžeme si tak sdílet nápady a sdělovat feedback, což je vždycky příjemná změna. Většinou se tedy dostávám k projektu ve fázi, kdy už je zpracovaný architektonický návrh, a já potom navazuju interiérem.

Nedávno jste dokončila interiér soukromé kliniky. V čem se takový projekt liší od ostatních?

Jde o hodně specifické prostředí, které má vysoké nároky na hygienu, a tedy omyvatelné a snadno dezinfikovatelné povrchy apod. Každá ordinace slouží jiným účelům, takže se liší požadavky na úložné prostory, umístění přístrojů i pohyb lékařů a zdravotních sester. Design zdravotnictví je celkově velmi specifický. V případě soukromé polikliniky byly prostory jednotlivých ordinací malé, bojovali jsme s každým centimetrem. Navíc třeba oční ordinace má samozřejmě jiné parametry než interna. V každém případě jsme chtěli docílit toho, aby měl člověk příjemný pocit a opadnul z něj strach, proto design připomíná spíš hotely nebo wellness než polikliniku. V čekárně, kde hraje hudba, je například i občerstvovací pult. Kladli jsme důraz na materiály a barvy, které prostor zjemní a zútulní.

Jak dlouho dopředu si práci plánujete? Víte třeba už teď, co budete dělat na konci letošního roku?

Každá zakázka je úplně jiná, záleží na rozsahu práce. Zároveň se občas setkávám s tím, že je už něco v budovách hotové, například podlaha nebo toalety. Sama mám nejradši, když můžeme začít pěkně od podlahy, protože tu považuji za naprosto zásadní. Pokud se řeší i rekonstrukce, je lepší počítat s delším časovým úsekem. Minimem je půlrok, ale nikdy nevíte, co se stane. S některými klienty jsme se kvůli covidové pandemii potkávali třeba i tři až čtyři roky. Zároveň do toho můžou přijít různé proměnné, což je úskalí interiérového designu. Jste například závislí na tom, jestli budou stíhat stavební firmy a další dodavatelé, a pokud ne, i vaše práce se zpomalí. Většinou mám tedy vše rozplánované na půl roku až rok dopředu.

Chystáte nějaké nové služby? Nebo vylepšení těch stávajících?

Ráda bych začala více pracovat s umělou inteligencí. Myslím si, že dříve nebo později to bude nevyhnutelné. Jinak své služby neplánuji nějak výrazně měnit, alespoň ne jejich rozsah. Ráda bych se ale tento rok zaměřila na lepší prezentaci hotových projektů. Vždy kladu důraz na fotografie hotového interiéru, ale teď chci zapracovat i na krátkých videích a reels, které klienty lépe provedou navrženým prostorem. Obecně to beru tak, že s každým dalším projektem se naučím něco nového.

připravila Dana Halušková