Zuzana Pavlíková-Šimonková s dcerou KarolínouJe to jako pohádka. Rodinná firma Ing. Jaromír Šimonek navázala na úspěch předchozí generace. Josef Šimonek, dědeček její dnešní ředitelky Ing. Zuzany Pavlíkové-Šimonkové, se stal za první republiky uznávanou osobností mezi podnikatelskou špičkou. Byl totiž po vzniku Československa jmenován prezidentem společnosti Škoda. A také byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu. Disponoval i značným majetkem. Dnešní vlastníci se rozhodli kráčet v jeho šlépějích a podnikají od ledna 1991, tedy 31. rokem. Hodnoty se vrátily do rukou pokračovatelů, dobrých hospodářů. Jaká je současná strategie v péči o lesy,
půdu, hrad a zámky, o tom Ing. Zuzana Pavlíková-Šimonková:

V posledních letech se víc než kdy dříve hovoří o vztahu člověka k půdě, lesu, zemědělství, k odvěkým hodnotám a jejich významu pro další generace. Jak toto téma rezonuje s vaší firmou, s podnikáním?

U nás doma se říká, že půda je věčná. Přejde válka a na jaře znovu zasejeme. Možná i díky tomu byli můj otec a dědeček schopni navázat na zpřetrhané tradice, vrátit se na rodný grunt a začít podnikat v zemědělství.
Zemědělství má pro lidi zásadní význam jako zdroj potravin. V současné době se hovoří o ekologických funkcích, krajinotvorbě a zadržování vody, osobně ale výrobu potravin pokládám za zásadní. Je třeba najít mezi těmito funkcemi kompromis a zaměřit se na souvislosti. Jestliže se mají snížit dávky chemických prostředků používaných v zemědělství, je třeba si říci, zda budeme množství snižovat z belgických osmi kilogramů na hektar, nebo našich dvou kilogramů. Zda budeme rostliny léčit. Je bohužel mnoho původně dobře míněných opatření, která se v praxi neosvědčila a ekologicky působí spíše kontraproduktivně. Musíme si dát pozor, abychom do budoucna lidi uživili a vyráběli kvalitní potraviny. To je asi i úkol následující generace.

Vaše rodina obdělává nejen hodně hektarů orné půdy, ale spravuje také lesy. V jaké kondici jsou? Co jim nejvíce chybí a jaké plány s nimi máte do budoucna?

V současnosti obhospodařujeme 600 ha orné půdy a 2000 ha lesa. Firmu jsem převzala po svém otci před šesti lety. Zkusila jsem si dva roky velkého sucha a kůrovcovou invazi v plné síle. Přetlak dřeva na trhu znamenal i zhroucení trhu se dřevem, respektive velký pokles výkupních cen. Můžeme diskutovat o tom, kde se stala chyba a proč nabrala kůrovcová kalamita téměř katastrofických rozměrů. O tom ale péče o les není. Naším úkolem je zajistit, aby se les obnovil, ať už přirozeně, nebo s naším přispěním. Těžíme, alespoň obvykle, při těžební zralosti dřeva, tj. stáří 80–90 let, těžba nutně neznamená drancování lesů, jak je nám někdy podsouváno. Je to běžný cyklus, který zahrnuje těžbu, úklid, přípravu půdy, obnovu, zabezpečení porostu, prořezávky, probírky a opět těžbu. Tento cyklus ale trvá někdy i více než sto let. V lesnictví je tedy vidět, více než v jiných oborech, dlouhodobost. Aktuálně sázím stromy pro svoje pravnoučata a chci pro ně kvalitní, odolný les. Moc naši politiku neměníme a sázíme smíšený les, stejně jako v minulých 20 letech. A ani „smrk“ nepovažujeme za sprosté slovo.

Nevadí lesním porostům běžní turisté, houbaři, cyklisté? Relaxovat právě v lese se nyní doporučuje víc než kdykoli jindy...

Většina našich lesů plní hlavně hospodářskou funkci, ale samozřejmě je zde i funkce tzv. mimoprodukční. Některé lesy jsou pro to dokonce určeny. Každá činnost má své hranice. Čes­ká republika je ve svých zákonech k využití lesů pro sběr lesních plodů i pohyb po lese poměrně velkorysá. Majitelé lesa zákony respektují. Přála bych si, aby se každý houbař, turista nebo cyklista choval v lese tak, jako by byl les jeho. Pak by jistě nerušil zvěř ani nenechával odpadky a nechodil, kam nemá. Takový les bude mít pak na návštěvníky blahodárné účinky.

Ostatně, ozdravný vliv lesa na lidský organizmus je dávno známý a dokázaný. Co vnímáte vy osobně jako nejpodstatnější?

Říká se, že pro psychohygienu je dobré, když člověk stráví každý den chvíli sám. Pro mě je procházka po lese příležitostí utřídit si myšlenky a vyčistit si hlavu. Chodívám s maminkou, vášnivou houbařkou, na houby. Je to pro mě většinou poměrně frustrující, maminka má plný koš a já jednu houbu. Říká, že nehledám, že houby rostou na zemi a já se prý dívám na stromy a les kolem.

Jaké prostředky jste v posledních pěti letech do lesů investovali?

Roční náklady lesní správy se pohybovaly v posledních pěti letech průměrně kolem 20 miliónů korun. Tedy poměrně hodně. Nejnákladnější v rámci péče je jistě pěstební činnost, v roce 2021 jsme zasázeli na 80 000 sazenic. Nejsmutnější je, když zasahujeme do porostů ve stáří 30–40 let, které napadl kůrovec a je třeba je vytěžit. Hospodářsky je to nezajímavá komodita, a navíc se sem vracíme dříve, než jsme předpokládali. Ceny dřeva se ale již dostávají opět na předkalamitní úroveň, nebo se jí blíží, a také díky pomoci státu (kompenzační platby) se můžeme věnovat obnově lesa. Čekají nás jistě roky, kdy bude třeba zalesnit velké plochy po kůrovcových těžbách, děláme to ale pro sebe a pro ty, kteří přijdou po nás. Tím to celé dává smysl.

Myslivost je nedílnou součástí vašich aktivit. O čem je vaše strategie?

Myslivost může být krásná a velmi užitečná aktivita. Není to jen lov, je to péče o zvěř a snaha o udržení dobré kondice a zdraví zvěře. Je potřeba opět vidět souvislosti. Ráda bych se Stránovvrátila k modelu, kdy hajný – revírník je zároveň myslivec, zná svůj revír a věnuje mu náležitou péči, včetně lovu. Jsme profesionální myslivci. Provozujeme bažantnici, kde líhneme zhruba 16 000 kuřat, dančí a mufloní oboru a volné revíry. Myslivost je součástí naší firmy a velmi úzce souvisí i s péčí o les a pole. V současné době se snažíme udržovat počty spárkaté zvěře tak, abychom byli schopni odpěstovat nějaký lesní porost. Škody na poli i v lese jsou poměrně velké.

Ale to ještě není všechno. Vlastníte také hrad a zámek. Jak zvládáte všechny tyto statky udržovat? Kolik vás na to je a kolik pomáhá zaměstnanců?

Hrad Houska, zámek Stránov a zámeček v Lobči jsou součástí našeho majetku. Někdy je to příjemný bonus, někdy koule na noze. Majitel zámku je někdy kastelán, někdy uklízečka, jindy marketingový specialista, a navíc by měl být okouzlující a nad věcí. Očekává se, že všechny funkce bude plnit správně. To se mi samozřejmě neděje, ale snažím se. Myslím, že dnes je důležité, aby měly tyto velké objekty nějaký vlastní program, aby jim pomohl fungovat. Než jsem se stala inženýrkou zemědělské ekonomie, tak jsem studovala dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze, tak si na Housce a Stránově můžu plnit své kunsthistorické sny. Ráda bych například loď v obnoveném kostele sv. Václava na Stránově upravila pro umístění obrazů mého nejoblíbenějšího českého malíře Aleše Krejči.
Mám velké štěstí na lidi kolem sebe. Jsem vděčná za to, že se mnou sdílejí snahu o co nejlepší výsledek. V současnosti máme 25 zaměstnanců a 25 dohodářů a brigádníků. Padesátka lidí znamená 50 příběhů a 50 rodin, které jsou s naší firmou propojené a jejich pohodlí závisí na tom, jak se bude dařit firmě.

Kde jste nejšťastnější? Na poli, v lese, u rybníka, nebo na zámku?

Loni v létě mi umřel táta. Když se ho na jaře ptali, jak nejraději tráví čas, odpověděl, že s rodinou. Možná bych to jen doplnila o přátele. Tedy s rodinou a přáteli.

Pod jakým úhlem vnímáte rodinné podnikání? Je to pro vás radost, nebo spíš pocit ohromné zodpovědnosti? Závazek, nebo příležitost tvořit, realizovat sny, možnost dělat si, co člověka naplňuje?

Myslím, že v současnosti už bych byla nezaměstnatelná! Dělám všechno pro to, aby rodinný majetek zůstal pohromadě a snažím se to moc nezkazit. Jsem teď na řadě a snad budu na konci moci říct, že je co předat další generaci a že to celé mělo smysl. Někdy mám pocit, že na jednu blondýnu je toho až dost. Mám ale dobrý tým, a rodinu a přátele, kteří mě podporují.

Jaká moudra čerpáte z historie vašeho slavného předka, Josefa Šimonka? A kráčíte v jeho stopách?

Přála bych si mít něco z jeho odvahy, předvídavosti a obchodního ducha. Jeho příběh je skoro jako z amerického filmu. Z vesnické chalupy až na místo prezidenta Škodových závodů – největšího strojírenského podniku v tehdejší Evropě. Věřím na to, že věci se dějí, jak mají, a také na to, že žádný den nedostaneme dvakrát.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi

„Jest mým nejvroucnějším přáním, aby rod můj na tomto statku věky, věky dlouhé přetrval. Aby zde provždy žil a hospodařil v bázni Boží, skromnosti, svornosti a spořivosti, blahobytu a dobročinnosti. Nechť rod můj provždy zůstane pamětliv svého selského původu, zůstane věren českému národu, naší vlasti a víře otců svých.“
Josef Šimonek (1862–1934), Rodinná kronika, 24. srpna 1913, Lobeč