Neziskovou organizaci Revenium tvoří tým profesionálů různých oborů, pro které je důležité, aby nikdo kvůli svému (nejen) zdravotnímu znevýhodnění nemusel marnit svůj talent, ale naopak ho mohl rozvíjet, ať už v zaměstnání, či podnikání. Díky ní se mohla uskutečnit mimořádná výstava nazvaná Cesta za duhou. Hovořili jsme o tom s Hanou Potměšilovou, předsedkyní představenstva této organizace.

Proč vznikla výstava Cesta za duhou?

Pravidelné pořádání výstav děl pacientů s roztroušenou sklerózou Cesta za duhou začalo v roce 2001 ve starokatolickém sociálně pastoračním středisku Communio. V té době se tam konaly kurzy výtvarného umění Malování pro radost, což byla série výstav autorů s různými zdravotními problémy. Výstava lektorky tohoto kurzu Marcely Zálišové, která onemocněla roztroušenou sklerózou, byla pojmenována Cesta za duhou. Tato výstava se stala podnětem pro pravidelné pořádání výstav děl českých pacientů s roztroušenou sklerózou. Od roku 2003 jsou jako výstavní prostory záměrně volena veřejně přístupná místa, kudy denně proudí kolemjdoucí. Cílem výstavy je, aby se o nemoci a pracích pacientů s roztroušenou sklerózou dozvěděli i lidé, kteří by běžně do galerie na podobnou výstavu nepřišli.

Kdo vystavuje a odkud díla pocházejí?

V Cestě za duhou vystavují svá díla profesionální i amatérští tvůrci, které spojuje umění, radost z něj a diagnóza roztroušená skleróza. Každý rok Cestu za duhou provázejí autoři, kteří mají takzvanou eresku rok, dva, ale i deset, dvacet, třicet let. Za těch 16 let jsme zažili a prožili mnoho různých příběhů a osudů našich pacientů. Někteří z těch, kteří vystavovali v prvních ročnících, mezi námi bohužel už nejsou... Bez výrazné pomoci sestřiček a lékařů v centrech pro léčbu roztroušené sklerózy bychom neměli výstavy tak barevné a různorodé. Každý rok svá díla vystavuje dvacet až třicet autorů. A podle možností místa konání vždy vybíráme jedno až tři díla od každého z nich.

Jak pomáhá tvorba a její prezentace na veřejnosti hendikepovaným pacientům?

Nejlépe to vystihne věta autora letošního hlavního vizuálu projektu Jana Müllera: „Každá účast na výstavě je pro mne jako samouka nesmírná pocta. A pokud by se našel alespoň jeden člověk, kterého má práce potěší či rozesměje, mělo to smysl.“

O roztroušené skleróze se dříve nevědělo nic, v poledních letech lidí s touto diagnózou rychle přibývá...

V Česku je odhadem 20 000 lidí s touto nemocí. Podle nejnovějších dat z Registru REMUS jsou ženy zastoupeny mezi nemocnými téměř 72 %. Toto chronické zánětlivé onemocnění nervového systému se nejčastěji objevuje kolem 30. roku života. Medicína jde mílovými kroky kupředu. Máme na výběr řadu kvalitních a prověřených léků, ale i diagnostických metod. A právě proto lze první ataku nemoci zachytit včas.

Prý jsou nejvíc ohroženi ti, kteří prožívají velký stres a nedopřejí si potřebný čas na relaxaci a „dobití baterek“. Jak mohou manažerky a podnikatelky nejlépe odo­lat tlaku svého povolání a dalších povinností?

Příčina roztroušené sklerózy není dosud známá. Předpokládá se, že vznik nemoci je dán určitou dědičnou dispozicí a faktory prostředí. Tedy, že u geneticky vnímavých jedinců dokáží jisté zevní faktory onemocnění nastartovat. K nejčastěji uváděným negativním vlivům prostředí patří virové infekce, například EB virus. První příznaky se mohou objevit po infektech, operacích, velkém stresu, očkování, nicméně většinou není vyvolávající faktor zřejmý. Příznivý účinek na průběh autoimunitních onemocnění má vitamin D.
Stres je zatěžující, protože ho neřešíme tak, jak se vývojově předpokládalo – bojem či útěkem, do krve se nám proto vyplaví spousta látek, které jsou potřebné pro tyto archaické reakce. Proto by měla „stress management therapy“ být vyučována už na základních školách. Je však nezbytná pro lidi, kteří hodně pracují, ukrajují ze svého odpočinku či spánku, protože tak vyčerpávají rezervy svého organizmu. Musí se naučit náhradní strategie. Pohyb a péče o psychickou kondici jsou základem. Někdy je i potřeba srovnat životní hodnoty, které společnost často nastavuje velmi falešně. S relaxačními technikami pomůže např. jóga, ale také psychoterapeut. Jinak se může stát, že to bude až tělo, které signalizuje, že takto to dál nejde a člověka zastaví (pokud je vůbec ochoten slyšet jeho signály).

za rozhovor poděkoval Pavel Kačer