My k IT dodáváme to, co mu chybí

: 23 leden 2018

Když jsem si loni v listopadu u příležitosti Ocenění českých podnikatelek vyměňovala s Mgr. Darinou Vodrážkovou, majitelkou firmy DAQUAS, s.r.o., vizitku, během několika minut jsem věděla nejen to, kde nosí mobil a že vydala knížku, ale také to, že je to žena s matematickým myšlením, úžasným darem komunikace, píle, houževnatosti i touze jít za tím, co ji baví. Věděla jsem, že je to žena businessu s mimořádnými schopnostmi, neuvěřitelnou odvahou a notnou dávkou kreativity i smyslem pro objevování toho, co mnozí přehlížejí. Stačilo pár slov, pozorovat gesta, číst „poznámky pod čarou“ z její tváře. Nemohla získat trefnější ohodnocení než Cenu ČSOB – Výjimečná podnikatelka. Darina Vodrážková výjimečná opravdu je:

Jste jednou z vítězek soutěže Ocenění českých podnikatelek z roku 2017. Přijímat mety businessu jste však, dovolím si tvrdit, zvyklá, vaše firma získala i řadu mezinárodních cen. Čím vás oslovila soutěž pro české podnikatelky?

Právě tím, že je zdejší. Doma není nikdo prorokem... Kolik českých velikánů (snad jen s výjimkou Járy Cimrmana, který dokázal vyvolat světový rozruch zvláště na Litoměřicku) zažilo pocit uznání i doma předtím, než je uznal svět? Jsme přísní, podezíraví, úspěch se nám někdy zdá jako něco zcela nezaslouženého, jako náhodná výhra v loterii, anebo jako důkaz, že je úspěšný jedinec schopný všeho. Jako nemravnost. Na této soutěži je přitažlivé, že nehodnotí jen čísla, ale ptá se i po morálce, etice, smyslu, ochotě pomoci... Ptá se po tom dočista logicky, protože to všechno je součástí opravdového úspěchu.

Kdy začal váš podnikatelský příběh?

Po dvaceti letech zaměstnaneckého poměru. Jak to krásně redefinoval zástupce poroty: Měla jsem svého zaměstnavatele tolik ráda, až jsem si jej koupila. To bude letos šest let. Prostým počítáním z toho vyjde, že jsem 27 let zaměstnána ve stejné firmě – a s pomocí dalších rovnic by se přišlo i na to, že je to úplně celá moje profesní kariéra po opuštění katedry kulturní antropologie Karlovy univerzity, mé milé Alma Mater.

Softwarový business je u nás spíše spojován s muži a jejich vztahem k technice. Co musí žena zvládat, aby uspěla? Je to hlavně o komunikaci, řízení nebo nadhledu?

Především o komunikaci – to je prvek, kterým dámy do této oblasti mohou přispět nejvíce. A určitě o nadhledu – protože bez něj se v oblasti IT nedá pohybovat vůbec, bez ohledu na pohlaví. Jinak je totiž tak veliká, rozlehlá a dynamická, že by se v ní jeden velmi rychle utopil, pokud se nenaučí držet hlavu pořádně vzhůru. Je pravda, že v podvědomí lidí stále zůstává IT jako nesrozumitelná vědecká disciplína. Jenže ona se dávno prolnula s kdekterou částí našeho života a musíme s ní umět denně žít a vyjít. A v tom nám nutně musí pomáhat profesionálové, kteří ji umějí zvládnout. Ano, abychom mohli využívat IT, potřebujeme pomoc.

Profesionální „ajťák“ je tedy vlastně příslušníkem takzvaných „pomáhajících profesí“. To si zatím málokdo uvědomuje. Především to, že jako všechny ostatní pomáhající profese i tato s sebou nese řádná rizika pro ty, kdo v ní pracují. Zkusme si tuto optiku na chvíli nasadit při pohledu na své IT pomocníky a s úlekem spatříme „ducha“. Syndrom vyhoření. Ten bývá důsledkem chronického stresu a má všechny jeho atributy. Zvýšené pracovní vypětí, nedostatek času, pocit frustrace z nedocenění, nedostatek spánku; to jsou stresory. Za stresující podmínky se považují vysoké požadavky, vysoká angažovanost spojená s nízkou návratností, často rutinní práce, nízká úroveň sociální podpory a zmíněný nedostatek času. Úkoly, které přesahují schopnosti a možnosti daného jednotlivce nebo i týmu (kvůli nedostatku času, nástrojů, vůle ke spolupráci všech participujících stran). Neúplné zadání, které – byť vyplněno – nenaplní očekávání zadavatele. Spousta náročné a kvalifikované práce, která obvykle nekončí uznáním, ani poděkováním.
Za velkou částí konfliktů stojí prosté nedorozumění. Platí to i pro napjatý vztah mezi uživateli a IT profesionály. Nedorozumění však lze obvykle napravit – při dostatku vůle a kvalitní komunikace. Tohle je ta část naší práce, která mě nejvíce zajímá a ve které dokážeme opravdu užitečně pomoci oběma stranám. Vlastně překládáme mezi řečí obecnou a ajťáckou a pomáháme hledat řešení tam, kde ostatní často vidí už jen problémy.

Proč jste nezaložila firmu třeba na pečení bezlepkových sušenek?

Jejda! Přeci proto, že bych neskutečně ztloustla! Když do něčeho jdu, tak vždycky naplno... Určitě bych byla svým vlastním velkoodběratelem. To by nešlo. Fakt.

Poznala jsem vás jako energickou osobnost, která je takříkajíc stále ve střehu a překypuje energií. Kde ji berete? Zdá se mi, že z radosti ze života...

Radost ze života je podmíněna tím, že vám ten život dává smysl. Že děláte něco, co vás naplňuje. Takže vás to baví. Takže jste pro to ochotni i leccos překousnout a překonat. Protože vidíte a vnímáte ten smysl. Tedy vás překážky po cestě nikdy úplně nezastaví. Jdete si za svým. Na to tu energii člověk vždycky někde vyškrábne. V krajním případě mu pomůže pud sebezáchovy. Protože jde tam, kam chce. (A mně ještě pomáhá ke klidu vědomí, že vždycky je potřeba obětovat něco, co chceme, něčemu, co chceme ještě víc.)

Bála jste se někdy, že nebude na mzdy, že neseženete správné odborníky, že zbankrotujete?

Jistě. Ale snažím se věnovat co nejvíc energie tomu, aby se stalo to, co chci. Ne na obranu proti tomu, co nechci nebo čeho se bojím.

Každý šéf touží prodat, mít odběratelské zázemí, věrné a nové klienty, nabídnout to, co ostatní potřebují. Ale to je nesmírně těžké, trh je přesycen, nikdo zdánlivě nic nepotřebuje. Nebo je to jinak?

Nu, zrovna v tom, na co se soustředíme u nás, vidím skoro nekonečný prostor potřeb. Lidstvo nemůže fungovat bez týmové spolupráce. A ta nemůže fungovat bez komunikace. Dokud to nebudou všichni vědět, umět a taky znát a dodržovat pravidla, která k rozumné komunikaci a spolupráci potřebujete, bude co dělat.

Jak být dobrým obchodníkem?

Především – nesnažit se prodat, ale pomoci. Musí vám záležet na vašem protějšku. Pak – dodržovat všechny sliby. Přiznat chybu a omluvit se za ni. Přemýšlet přinejmenším v horizontu delším než jeden rok (kdepak kvartál). Mít svého zákazníka rád, protože pak bude mít on rád vás – a to je ten základ, který umožňuje výměnu služby nebo zboží za peníze. V obou případech totiž dostáváte peníze za slib. Za slib, jak dobře se váš zákazník bude mít, když od vás nakoupí. Běda však pak takový slib nesplnit. Jednou vám to možná projde, ale podruhé vám neodpustí.

Pro Microsoft je firma DAQUAS z roku 2009 nejlepší licenční partner na světě. Jak jste toho dosáhli? Navíc v době, kdy byla celosvětová ekonomika v krizi?

Hospodářská krize je právě především krizí důvěry. Lidé se začnou obávat, že za své peníze nedostanou skutečnou hodnotu, a tak je raději nevydávají. Jestliže jste však jejich důvěru nezklamala a máte něco, co potřebují, pak přežijete – anebo dokonce, jako my, rostete tam, kde vaše konkurence ztrácí pozice. Jen je potřeba si uvědomovat, že důvěru několik let získáváte a v jediném okamžiku ji můžete ztratit.

Čemu v podnikání věříte?

Tomu, že z hlediska delší perspektivy se všechny vklady vrátí (různou formou) a že během jisté doby se spárují správní dodavatelé se správnými zákazníky. Pokud stavíte na přidané hodnotě, nebude se s vámi družit zákazník „cenař“. Pokud umíte čarovat se slevami, výhodnými nabídkami, třemi za cenu jednoho atd. – nejspíš k vám nepřilne zákazník, který místo gamblerství ocení stabilní klidnou spolehlivou vazbu. Věřím tomu, že spolupráci nelze postavit na jednostranně výhodném vztahu. V něm se vždycky najde jeden, který nesetrvá. A navazování nových vztahů je sice vzrušující, ale také energeticky nesmírně náročné. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce... Já se na vztahy s klienty dívám spíš jako na tu lásku než kolo štěstí.

Váš slogan DAQUAS – příjemné rozhraní mezi člověkem a jeho IT je dost nadčasový. A líbí se mi, protože počítá právě s člověkem, nikoli jen jedničkami a nulami.

Úspěch v obchodu stojí na tom, že najdete mezeru na trhu. Mnoho firem se dříve báječně rozjelo na tom, že vytvářely rozhraní mezi počítačem a tiskárnou, mezi výrobním strojem a jeho řídicí jednotkou, mezi projektorem a computerem... Dnes jsou všechny tyto funkce integrovány už v základu a jen na nich se neuživí prakticky nikdo. My jsme však se svou strategií a zaměřením postoupili kousek dál. Rozhraní mezi člověkem a IT zatím ještě nikdo do operačního systému implementovat nedokázal. My k IT dodáváme to, co mu chybí. To máme ještě moře práce...

Technologie začaly ovládat lidstvo. Slouží, posunují možnosti civilizace dál, ale také hrozí, že všichni skončíme jako bezmocní v blázinci. Jaký na to máte názor?

Bydlím od blázince kousíček a je to báječné klidné místo pro procházky a relax... A někdy si tam přijdu mnohem méně bezmocná než venku v realitě. Co říct? Dobrý pomocník – zlý pán. Cokoli, co je mocné v pomoci, je stejně mocné v bezmoci. Musíme být zkrátka opatrní a nezapomenout myslet jako lidi.