Metropole České republiky nemůže být jen díky svým památkám lákadlem pro miliony turistů z celého světa, ale měla by být především nejlepším místem pro život jeho obyvatel. Co se pro to dělá a chystá, o tom jsme si povídali s Petrou Kolínskou, náměstkyní primátorky hlavního města Prahy.

Vysloužila pojmenování ombudsmanka pražských zahrádkářů. Co si pod tím můžeme představit?

Zahrádkové osady považuji za fenomén, který by si Praha měla hýčkat. Jako zastupitelka Prahy 6 jsem se v předchozích letech, zejména kolem let 2007 a 2008, kdy se projednával návrh nového územního plánu, setkávala s urputnou snahou zahrádky eliminovat. Ačkoli se sama zahrádkaření nevěnuji, usoudila jsem, že je potřeba se komunity zahrádkářů hlasitě zastat. Tehdy jsme v přesvědčování vedení Prahy 6 byli úspěšní a dokázali jsme vysvětlit tehdejšímu starostovi, že považovat zahrádky za falešnou zeleň není nic, co by život v Praze zlepšilo. Pak jsem tento názor o hájení zahrádkářských osad rozšířila na celou metropoli. Faktem je, že jejich ohrožení stále trvá a vysvětlovat smysl jejich existence je nikdy nekončící práce, založená na argumentaci směrem k veřejnosti i směrem k zahrádkářům. Zahrádkáři také musí se svým okolím vést dialog. Proto se je v tuto chvíli snažím seznámit s pravidly územního plánování v Praze a navázat jim pozitivní komunikaci s městskými částmi a svými sousedy.

Obecně musí osady usilovat o to, aby byly vítanými – tedy organizovat dny otevřených dveří, spolupracovat se školami, nabídnout veřejnosti své pěstevní přebytky a aktivně zvát lidi z okolí, aby se ve vhodnou chvíli mohli zapojit do života komunity. Mám radost, že to některé osady již činí a jiné jsou ochotny s tím začít. Zároveň kromě tradičních osad, jak byly zakládány za dob první republiky a po válce, je třeba, aby město podpořilo i jiné formy městského zahradničení. K nim patří např. komunitní zahrady, které lze založit i na poměrně malé ploše uprostřed města. Mají také výhodu, že jsou mobilní, mohou být tedy na jednom místě dočasně a potom se přestěhovat. Tak je to populární i v zahraničí.

Ale přece jen ruku na srdce: patří do velkoměsta 21. století zahrádkářské kolonie, chatky, boudy a drobná políčka, záhony se stromky, keři, květinami a zeleninou?

Určitě patří. Důvody jsou následující: zahrádkové osady pomáhají městu nadechnout se – fungují jako „zelené plíce“, přičemž péče o takovou zeleň nezatěžuje obecní rozpočet. Komunitní zahrady jsou ideálním místem pro trávení volného času pro malé děti, seniory, rodiny s dětmi. Nezanedbatelnou pozitivní stránku vidím i v možnosti samozásobení potravinami. A pro město i jeho okolí je výhodnější, když lidé tyto aktivity mohou realizovat v blízkosti svého domova a nemusí jezdit stovky kilometrů na své chalupy.

Vy sama zahradničíte? Předpokládám, že jako každá žena se neobejdete bez květin...

Já osobně nezahrádkařím a ani neplánuji s tím začít. Již několik let plánuji založení truhlíku s koriandrem za oknem, ale ani to jsem ještě nedokázala. Řezané květiny nevyhledávám. Raději než pohled na vázu ocením zeleň a květiny ve vnitrobloku.

Jak jste naznačila, hodně snahy vyvíjíte pro to, aby se Praha stala zeleným a lidem přátelským městem. Čím chcete její obyvatele získat pro pěší dopravu a cyklistiku, dostat je z aut na čerstvý vzduch, přimět k zdravému pohybu a společenskému životu?

Vycházím z toho, že se lidé chovají racionálně, a tedy preferují takový pohyb po městě, který je pro ně rychlý, pohodový a bezpečný. Proto se snažím, aby si Pražané našli cestu do MHD či na kolo sami, protože zjistí, že cesta těmito prostředky je pro ně rychlejší, příjemnější, levnější než autem. Druhý způsob, jak můžeme obyvatele města motivovat k preferenci veřejné dopravy či chůze je, že vše, co potřebují ke svému životu, budou mít v blízkosti svého bydliště. V územním plánování se tomuto konceptu říká město krátkých vzdáleností. Po vzoru jiných měst, např. Kodaně či Londýna, můžeme zlepšit informovanost o nabídce atraktivních pěších tras. Ukazuje se totiž, že lidé by mohli častěji volit chůzi, kdyby věděli, že existuje atraktivní a rychlá trasa pro jejich každodenní pochůzky.

Co pokládáte za svůj největší úspěch v práci ve veřejných funkcích?

Předně vše, co se mi v politice povedlo, bylo vždy výsledkem práce mnoha lidí. Politický úspěch není nikdy sólo akce. Témata, kterým se věnuji, jsou vždy běh na dlouhou trať. Mám určitě radost z toho, že se podařilo započít práce na revitalizaci Vítězného náměstí, že je na světě historicky první dohoda mezi soukromým developerem, městskou částí a hlavním městem o společném postupu při budování zcela nové čtvrti na místě zrušeného nákladového nádraží na Smíchově. Také se nám podařilo splnit předvolební slib a omezit hazard ve městě a zlevnit celoroční jízdenku na MHD na 10 korun na den. Za přelomový úspěch považuji záchranu zahrádkových osad v Praze 6, to jsem už naznačila. Před deseti lety byl na stole návrh na jejich likvidaci, někde měl vzniknout park, častěji však měly ustoupit zástavbě. Nakonec se podařilo přesvědčit tehdejší vedení radnice, že plošné zrušení prosazovat nebude a naopak bylo přijato usnesení, že osada Jenerálka má zůstat v současném rozsahu. Ale jedenáct let v politice mne naučilo, že vše je stále v pohybu a že se o svoji obec a život v něm musíme starat průběžně. Zkrátka nikdy není hotovo.

Jakou Prahu byste chtěla vidět za čtvrt století?

Přeji Praze a jejím obyvatelům, aby se v ní předně cítili opravdu doma. Aby měli oblíbená místa, kam se chtějí vracet, aby měli hezký vztah se svými sousedy a věděli, že v blízkosti svého bydliště najdou vše potřebné pro každodenní život. Přeji Praze, aby se jí podařilo proměnit dnes opuštěné a zanedbané velké plochy v plnohodnotné čtvrti, kde budou moci žít nejen lidé s nadprůměrnými příjmy. Myslím, že za 25 let bychom mohli splatit dluh předchozího čtvrt­století a mít několik moderních budov určených pro kulturu – ať už to bude nový koncertní sál, nebo knihovna, či nový vysokoškolský kampus. Kromě proměny fyzického prostředí ale očekávám i proměnu v chování úřadů k občanům. Byrokracie a nadměrné množství razítek, které potřebujeme i k banálním aktivitám, jsou nedůstojné ve společnosti, která má k dispozici počítače, internet a mobilní telefony.

za rozhovor poděkoval Pavel Kačer