Spejbl a Hurvínek, Mánička a bábinka Kateřina, také pes Žeryk, kdo z nás by ty pohádkové společníky neznal! Kdo z nás by si z dětství nepamatoval jejich moudra, mudrlantské poznámky ke všemu možnému, komu by nezněly charakteristické hlasy v uších dodnes? Jejich identita je daná jako kulturní odkaz českého i světového loutkářství. Pět jmen zapsaných v našich srdcích. Provázela naše předškolní léta, na něž se nezapomíná.

Divadlo Spejbla a Hurvínka existuje stále a rozdává humorem sobě vlastním kritické postřehy o životě, který tropí hlouposti, jedné generaci za druhou i všem generacím dohromady. Prošlo si peripetiemi, které ho posílily. A stále nám nabízí to, co mu vdechly sudičky: srozumitelné glosy současnosti, a snaží se, aby pochopili malí i velcí. Mgr. Helena Štáchová, ředitelka, získala letos v dubnu další významné ocenění. Zařadila se mezi TOP 10 nejlepších manažerů v ČR za rok 2014 v soutěži Manažer roku. Zároveň byla poctěna titulem Vynikající manažer malé firmy do 50 zaměstnanců a oceněna byla také v kategorii Manažer odvětví za Služby pro veřejnost – kultura a sport. Byla to příležitost, jež vybídla k otázkám:

Kolik gratulací jste přijala k tak významnému ocenění? Někomu by se mohlo zdát, že na takové pocty jste za ta léta na prknech, která znamenají svět, uvykla, že nepatří k výjimečnostem. Ale to by asi nebylo patřičné hodnocení, viďte?

Ve stejném roce 1993, kdy vznikla tato soutěž, byla založena i neméně prestižní umělecká cena Thálie. Byla jsem první v historii této soutěže, kdo ji z oblasti loutkového divadla dostal, a zařadil tak pro budoucí časy tento obor mezi soutěžící odvětví opery, baletu a činohry. Jsem šťastná, že jsem i v této soutěži byla předskokanem pro další ročníky. Byla jsem dosud první, kdo byl nominován z oblasti kultury. Moc si této pocty vážím. Gratulací jsem dostala dost a nejvíce se raduji z toho, s jakou sympatií mé vítězství přijali a hodnotili mí soupeři z velké spousty nominovaných. Současně mě moc těší i poděkování a krásná slova uznání pana radního pro kulturu JanaWolfa.

Polemik o Spejblovi, Hurvínkovi, Máničce i paní Kateřině a Žerykovi bylo tolik, že se v nich někteří až ztráceli. Vybojovala jste však jasný směr a poslání divadla vdechla jasnou vizi. A jak je vidět, funguje. Oč se opírá především?

Polemiky mi nevadí. Každý má nárok na svůj názor. Vadí mi škůdci, kterých se najde tam, kde je dlouhodobý úspěch, vždycky dost. Pomalu sto let trvání tohoto, i ve světě zcela ojedinělého, divadla, jeho letitá obliba u takřka pěti generací je důkazem, že nastolený směr či profil divadla byl od samého začátku správný. Pochopitelně bylo třeba na této dlouhé pouti vždy reflektovat dobu. Bez toho by naše loutky, které jsou považovány za kulturní poklad národa, byly už dávno muzeálním kouskem. Za to nevděčí jen mně, ale také mému jevištnímu i životnímu partnerovi Miloši Kirschnerovi, současnému interpretovi S+H Martinu Kláskovi, spolupracovníkům a mým dětem. Ti na této cestě zdárně pokračují.

Nadsázka, humor, komické situace, jež vystihují a umocňují náš každodenní život plný rozverností až hloupostí i hlupáků, neskromných a neomylných, ale i mnoho jiných vlastností, jež k povaze člověka patří a je třeba se jim bez úmyslů pousmát, to vše je v ději vašich her obsaženo, nadčasově, navždy. Vidět a vystihnout, a ještě přimět diváka smát se, to je velké umění. Asi to nejtěžší...

V dětských představeních usiluji o to, aby se děti nedidaktickou a humornou formou dozvěděly to podstatné o našem světě, aniž by postřehly, že je nejen bavíme, ale i učíme. Mluvíme-li o představeních pro dospělé, mohu potvrdit, že není snadné říkat kritické řeči s humorem, inteligentně, a přitom tak srozumitelně, aby je pochopil i méně soustředěný divák. Nemám ráda komunální satiru, ta se v našem divadle nikdy nepěstovala. Říct o někom, že je blbec, to s prominutím dokáže každý blbec. Já se ve hrách a dialozích snažím o směs metafor, groteskního humoru a satirického, nadčasového pohledu loutek na chybující svět lidí. Soudím, že se to daří, protože diváci ve světě se mne mnohdy ptají, jak jsem mohla vystihnout problémy jejich země. Holt, člověk je jen jeden, pouze v jiném balení.

Proč zrcadlení obyčejné lidské pravdy někomu vadí?

Potrefená husa nejvíc kváká. To je to.

Je těžší bavit děti než dospěláky?

Stejně těžké, jen jiné. Děti neznají přetvářku a faleš. Pokud je nezaujmete, dají to ihned najevo. Když nepobavíte dospěláka, přijdete o jeho přízeň a příště už nepřijde. A prázdné divadlo ztrácí nárok na existenci.

Spejbl a Hurvínek patří k našemu kulturnímu bohatství tím více, že loutky neleží v muzeu, ale hraje se s nimi stále, promlouvají k nám všem, kteří jsme se rozhodli naslouchat. To vás musí naplňovat nekonečnou energií!

Máte pravdu. Ta ušatá a dřevěná parta mne nepřestává bavit. Není nadsázkou, když prozradím, že s myšlenkami na ně vstávám i usínám. (V kritických situacích i spát nemohu.) Jsem si vědoma, že moje zaměstnání není prací, ale posláním. Byl mi svěřen poklad, který nepatří mně, ale nám všem. A já ho musím stejně nablýskaný a nepoškozený předat dál. Ta skutečnost zavazuje. Ale tolik lásky a přízně, kterou mne zahrnují naši fanoušci, a smích malých a velkých diváků mne nabíjí energií a činí šťastnou.

Co bylo na dlouhé cestě všech možných tahanic minulých let nejtěžší? A chtěla jste to někdy vzdát? Plakala jste méně, než bojovala?

Situací, kdy byla ohrožena existence divadla, bylo za mého působení více než dost. Tou první bylo úmrtí mého muže a nutnost převzít ze dne na den kormidlo. Laťka byla vysoko a nepoklesnout v umělecké úrovni, naučit se nové disciplíně, kterou bylo samotné řízení divadla, to nebylo lehké. Tím spíš, že jsem se krátce před jeho smrtí musela postarat o nový azyl, když nás hasiči po padesáti letech vyhnali z jejich budovy. Na odchod Miloše si zase počíhali plzeňští podnikavci a následovalo jedenáct let sporů, z toho osm let soudních o Spejbla s Hurvínkem. Uhájila jsem je, nestali se, jako třeba Ferda Mravenec, německým majetkem, ale já jsem na sérii stresů doplatila těžkou nemocí. Když jsem se vyléčila, tak se bývalá radniční skvadra rozhodla, že toto dětské divadlo nepotřebuje jejich záštitu a dotaci a já musela vyhlásit petici za jeho záchranu, kdy se nám za pouhý měsíc podepsalo přes 13 000 lidí nejrůznějších profesí, věku i národností. Možná pomohla tato podpora, možná i to, že byly volby. A já si nyní nemohu stěžovat. Takže máte pravdu. Bojovala jsem a mnohdy se mi chtělo brečet. Nejen nad sebou, ale i nad nekulturností některých, co o kultuře rozhodují.

Nejste jen ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka, ale natáčíte desky, působíte v dabingu, rozhlase, televizi, píšete knihy, televizní scénáře, hry pro děti i dospělé, které také režírujete. Je to široký záběr. Jak tyto aktivity manažersky řídíte, aby vás nejen těšily, ale také abyste vše zvládla tak, jak si představujete?

Jsem puntičkář a dodržuji vždy termíny. Pokud se nakumuluje více povinností, obětuji i zbytek soukromého času a spánek. Čas je mým největším bohatstvím a využívám (i pro radosti života) každou chvilku. Lenošení neznám.

Jaký kousek z repertoáru divadla byste právě teď doporučila zhlédnout všem přepracovaným podnikatelkám a manažerkám nebo jejich mužským protějškům?

Pokud chtějí věnovat drahocenný čas svým ratolestem, doporučuji dětský muzikál „Jak s Máničkou šili všichni čerti“. Krásná hra, hudba, výprava a skvělé herecké výkony. Pokud chtějí po právu relaxovat, odpočinout si a zasmát se, mohu velmi doporučit skvělý swingový horor muzikál pro dospělé „Spejbl versus Drákula“. Bohužel je natolik úspěšný, že je stále beznadějně vyprodaný. Tak snad po prázdninách, v další sezoně... Jinak bez uzardění mohu prohlásit, že ať k nám přijdou na cokoliv, neudělají chybu a budou srdečně vítáni.

otázky připravila Eva Brixi