Ekonomka doc. Ing. Ilona Švihlíková, PhD., patří k těm, jejichž názory jsou v médiích stále víc slyšet. Nejen proto, že přichází s tvrdou kritikou současného systému, ale že nabízí i alternativní řešení. Nabádá k úvaze, jestli cesta zvolená po listopadu 1989 je ta jedině správná. Přinášíme s ní exkluzivní rozhovor jako námět k zamyšlení.

Patříte k předním českým ekonomům levicového zaměření. Co vaše názory, postoje a aktivity nejvíc ovlivnilo?

Těch vlivů byla celá řada. V první řadě určitě rodinné prostředí. Nenarodila jsem se v bohaté rodině s konexemi, takže jsem poznala, co to znamená mít šest různých prací, aby se člověk uživil. Ovlivnila mě i Vysoká škola ekonomická, moje alma mater, která sice byla a je školou neoliberálně zaměřenou, ale i tak se tam našlo pár osobností, které tuto „jedinou pravdu“ zpochybňovaly. Kromě toho mě vždycky fascinovalo propojení mezi ekonomií a politikou, takže jsem si pro doktorské studium vybrala politologii a propojila to, v u nás téměř zakázané, slovo: politickou ekonomii. Tam se totiž učíte rozpoznávat zájmy jednotlivých aktérů, a to vám o obrazu světa řekne mnohem víc než nějaké matematizované modely, které jsou mimo realitu. A samozřejmě mě ovlivnila i ta ekonomická realita. Můj obor je mezinárodní ekonomie, a když to dění sledujete, tak zjišťujete, jaké jsou dopady hospodářských politik na obyčejné lidi.

Zařadila jste se k nejhlasitějším kritikům neoliberální ekonomiky, nevěříte na všemocnou ruku trhu, varujete před blížící se krizí, možná kolapsem systému. Proč?

Nu prostě proto, protože jsem – na rozdíl od těch, kteří jsou placeni za to mít na očích ideologické klapky – pochopila podstatu tohoto systému. Což je na jednu stranu nesmírně osvobozující a na druhou velice nebezpečné, protože vám to udělá hodně nepřátel. Kapitalizmus, jako každý systém, prochází vývojem. V té současné podobě je to neoliberální forma, ve které už nehraje tak velkou roli zisk, jako spíše dobývání renty. To je patologická deformace. Jak jsem napsala v jednom ze svých článků, největším nepřítelem kapitalizmu je kapitál sám. Vytváří tak velkou nerovnováhu, která je sebedestruktivní. Kromě toho jsou ale klíčové technologie, kterým ve své metodologii Kondratěvových vln věnuji velkou pozornost. Ekonomie hlavního proudu říká, že nové technologie představují pro systém velkou výzvu – já říkám na rovinu, že s ním nejsou slučitelné.

Kdybyste byla podnikatelka nebo manažerka velké firmy, nezměnila byste své postoje k businessu a společnosti?

Manažer či podnikatel vidí jen výseč ekonomické reality. Je „uvnitř“ a jeho primárním motivem je minimálně přežít, ideálně prosperovat. Velké nadnárodní firmy samozřejmě dokážou ovlivnit ekonomické prostředí, a také to dělají. Jejich individuální logika však vede celý systém cestou „závodu ke dnu“, ještě nižších nákladů, ještě nižších daní, ještě menší sociální ochrany... Z jejich individuálního hlediska pochopitelné, z hlediska celku sebevražedné. Není však pravda, že by si to řada podnikatelů neuvědomovala. Na mých vystoupeních, na konferencích se s řadou z nich potkávám. A možná byste se divil, jak často mi – i když pravda stranou – říkají, že mají pocit, že takhle to dál nejde, že se to celé řítí do pekel.

Propagujete komunitní hnutí a družstevní vlastnictví. V čem, podle vašeho názoru, přinášejí výhody proti individualizmu a kapitalizmu bez přívlastků?

Obojí jsou formy spolupráce. A protože vím, jak se u nás reaguje na slovo „družstevnictví“, tak jen malá historická vsuvka: za První republiky byl náš družstevní sektor jeden z nejvyspělejších na světě a spolu se spolky pokrýval značnou část ekonomiky.

Důvody k podpoře jsou podle mého názoru zhruba tři. Jednak zcela pragmaticky se po krizi roku 2008 ukázalo, že to jsou právě družstva a zaměstnanci ovládané podniky, které z krize vyšly nejlépe (vysoký stupeň odolnosti, jak vyplývá z analýzy a doporučení Evropského parlamentu). Druhý důvod je hodnotový. Nemyslím si, že můžeme současné problémy vyřešit bojem „vlk proti vlku“, ale spíš tím, že se naučíme pracovat společně (to je ta levicová snaha o emancipaci člověka), což je ale také vyjádření vlastní zodpovědnosti ne­jen za sebe, ale i za své okolí. Byla jsem překvapená, když mi moji přátelé v USA tvrdili, že u nich jsou zaměstnanecká participace i družstva spojeny spíše s pravicí jako vyjádření vlastní zodpovědnosti také v ekonomickém životě.

A v neposlední řadě to také souvisí s rozvojem moderních technologií, které vytvářejí novou situaci: fungují na módu sdílení, statky mají často nerivalitní podobu, nebo dokonce mají nulové mezní náklady (náklady na pořízení každé další jednotky je nula), což staví celou „tradiční“ ekonomii vzhůru nohama. Pro takovýto způsob organizace výroby se pak hodí spíše družstevní principy (ono to nemusí být vždy družstvo právní formou, ale spíše obsahem). A poslední mírně provokativní poznámka: jedním z prvků konzervativního plánu britské premiérky Theresy Mayové (Better Britain) je posílení zaměstnanecké participace.

Kudy vede cesta České republiky k tomu, aby se dostala na roveň vyspělých států? Ptám se, protože jste napsala publikaci s výmluvným názvem Jak jsme se stali kolonií.

Jak jsme se stali kolonií tematizuje nedůstojné postavení naší země a našich občanů v mezinárodní dělbě práce. Ukazuje na genezi modelu tzv. závislé ekonomiky, která však má také politické implikace. V závěru knihy se snažím načrtnout pár možných řešení. K těm klíčovým patří spoléhání se na vlastní, české ekonomické struktury, což však znamená obrat od politiky, která spoléhala na investiční pobídky a celkově na „zahraniční spásu“. Jsme zase u zájmu: přeci u nás nikdo neinvestuje proto, že nás má rád, ale prostě proto, že chce svou libru masa. A tu my velkoryse dodáváme, jak vidno v odlivech zisků z ekonomiky. Což má také svůj dopad na mzdy. Potěšilo mě, že tyto závěry potvrdil ČSÚ velkou analýzou srovnání mzdové úrovně v rámci EU. A také Úřad vlády, který se tímto tématem vážně zabývá.

Když tedy shrnu alespoň pár opatření: podpora českých ekonomických struktur, včetně finančních (97 % bankovních aktiv je u nás pod zahraniční kontrolou), nutnost získat zpět pod národní kontrolu klíčová aktiva (vodárenství), rozšířit zaměstnaneckou participaci. Je možno uvažovat i o sektorových daních apod., ale nejen s cílem „přidat do kasy“, ale hlavně jako nástroj změny vlastnické struktury české ekonomiky, resp. bohužel spíše ekonomiky ČR. Ono to u nás není totéž.

Co u vás probudilo zájem o germanistiku a čím vás přitahuje Rusko jako fenomén? Vím, že jste přispěla do sborníku na toto téma.

Němčinu jsem se začala učit z praktických důvodů už na základní škole. Mám ji ráda, protože to je logický a systematický jazyk. Kromě toho si myslím, že zcela pragmaticky je dobré našemu největšímu sousedovi rozumět a orientovat se nejen v jeho jazyce, ale vůbec způsobu myšlení. Tím nemyslím tupě přejímat či adorovat, ale prostě znát.

Co se týká Ruska, tam je to s mou znalostí horší, protože moje ruština je hrozná. Právě proto jsem také do sborníku přispěla s obecnějším tématem: fungování ekonomických sankcí jako takových a základní poznatky k ruské ekonomice. Ta je skutečně fascinující kombinací neoliberální politiky a problémů souvisejících s komoditní rentou. Zcela obecně si myslím, že pro malou zemi, jako je ČR, je důležité znát velmoci, jejich silné i slabé stránky, ambice, historii a samozřejmě také ekonomiku. Čím více toho člověk ví, tím méně se propadá do extrémů typu: že nás nějaká velmoc spasí, nebo že jejím jediným cílem je nás zničit.

Můžete přiblížit, jak jsou pro nás důležité občanské iniciativy typu Alternativa zdola, jíž jste koordinátorkou?

Alternativu zdola jsem založila v roce 2010 jako občanskou iniciativu, která se časem přetransformovala ve spolek. Od začátku jsme se snažili povzbudit různými nástroji lidi, aby se více zajímali o dění kolem sebe a nepřejímali tolik tu optiku „diváka, který nemůže nic udělat“. Postupem času jsme se snažili představit různé nástroje, jak mohou lidé spolupracovat, a ovlivňovat tím pozitivně sebe i své okolí. Představili jsme jako jedni z mála participativní rozpočty, kdy o části rozpočtu města či obce mohou rozhodovat přímo občané a navrhovat priority či projekty, věnujeme se zaměstnanecké participaci a družstevnictví. Spustili jsme družstevní inkubátor a věnujeme se poradenství pro zájemce. A také vydáváme elektronicky náš Zpravodaj, ve kterém se snažíme představovat pozitivní občanské iniciativy z celé republiky, a snad tím i dáváme trošku lidi dohromady, aby o sobě věděli a mohli lépe sdílet pozitivní zkušenosti. Pracujeme na dobrovolnické bázi, což mi, pravda, někteří naši členové vyčítají, že nemáme ty milionové rozpočty.

Co byste si přála od nového roku 2017?

Mír a vzdor. Bez míru se o žádných alternativách ani nedá mluvit. A bez vzdoru chybí ta první jiskra, která k tomu hledání vede.

za rozhovor poděkoval Pavel Kačer