V den, kdy odcházela data lednové Madam Business do tiskárny, se uskutečnila vernisáž k výstavě fotografií Jany Vaněčkové a Mirka Firmana ve Vzdělávacím centru InGarden v Praze Strašnicích. K vidění byly také snímky, jež autoři vybrali k ilustraci knihy Hejno bílých vran, aneb Když opustíte děcák, kterou v roce 2013 vydala Nadace T-SOFT ETERNITY a společnost yourchance s nakladatelstvím Maxdorf. Ale nejen tyhle obrázky vypovídaly o osobnostech s fotoaparátem v ruce. O Janě Vaněčkové vím, že fotky se staly kouskem jejího já a že by jim ráda věnovala svůj čas a energii i během příštího studia. Myslí to tedy vážně, a je plná odvahy, snů i zvědavosti:

Teprve příští rok budete maturovat, ale už předloni jste se etablovala mezi lidmi, jejichž srdce táhne k umění, knížkám, fotkám. Dvě vaše fotografie byly použity jako ilustrační v publikaci Hejno bílých vran a letos by vaše snímky měly vyzdobit další knihu...

Vážím si toho, že jsem se mohla podílet na tak unikátním projektu, jako je Hejno bílých vran. Letos bych měla fotit ilustrace k básnické sbírce. Z toho mám radost, protože je to pro mě svým způsobem výzva, nic podobného jsem nikdy nedělala. Taky jsem vděčná, že se mi za poměrně krátkou dobu naskytlo tolik příležitostí, rozhodně jsou to pro mě cenné zkušenosti.

Čím vás fotografie okouzlila? Její výrazové prostředky se dnes berou spíš jako všední samozřejmost, fotky patří k životu. V mobilu má každý z nás estrádu měsíce. Zdaleka ne každý, kdo fotí, se umí ale dívat.

Fotografií můžete vyjádřit cokoliv. To, jak se cítíte, ale i to, jak na vás prostředí působí. O čem přemýšlíte, co vás zaujalo. Neřekla bych, že mobilem se pořizují jen obyčejné fotky, se současnými technologiemi je možné vyfotit kvalitní fotografie i na mobily, spíš je to, jak říkáte, o tom, že někdo se umí dívat a vidí svým způsobem příběhy, které z míst vycházejí, a někteří sotva vidí to, co před nimi je. Každé místo se dá vyfotit tisíci způsoby, záleží jak a v jakém rozpoložení se na něj díváte.

Prý ráda pozorujete Prahu, hledáte právě ty příběhy. Je to tak?

Praha je má srdeční záležitost. Každá pražská čtvrť má v sobě něco nepopsatelného, něco, co cítíte a nějak to tam na vás působí. Já osobně mám nejradši okolí Kampy. Kampa mi přijde jako městečko ve velkoměstě, kde jako by se zastavil čas. Pokaždé tam tak nějak zabloudím a dostanu se do zapadlých uliček, kde není ani noha, ale přesto mají úžasnou atmosféru. A tu se snažím ve fotkách zachytit. Pražané se navíc málokdy doopravdy koukají kolem sebe, a hlavně zapomínají, jak je Matka měst krásná. Málokdy zvednou hlavu a kochají se ulicemi, kterými procházejí, a nevšímají si zajímavých tváří, které minou.

Když se používala vývojka a ustalovač a člověk chodil na rande do temné fotokomory, mělo to svou magii. Jaká kouzla nabízí supertechniky a technologie, které převracejí život lidem naruby?

Se současnými technologiemi se opravdu dá kouzlit dle libosti. Grafické editory například umožňují přetvořit vcelku obyčejnou fotku krajiny na surrealistickou. Z těch jednodušších mohu jmenovat úpravu jasu, kontrastu a tak podobně, což zní sice jako maličkosti, ale ve finále vám to může fotku zachránit. Já jsem ale v tomhle spíš zastáncem té staré školy, fotografie jako taková pro mě ztrácí kouzlo, když z ní pak v počítači můžeme udělat jinou. Tyto úpravy ráda přenechám grafikům a já zůstanu u klasické fotky. To magické je na tom právě to plánování, jak co nastavit, aby to vyšlo podle vašich představ.

Fotografování vede člověka k poetice, vytváří vlastní holčičí svět. Není vám v něm někdy smutno?

Naopak. Je to pro mě právě svět, kam utíkám, když mám špatnou náladu. Ten proces tvoření mě sám o sobě nabíjí energií, a když mi z toho ještě vyjdou hezké fotky, tak je to takový příjemný bonus. Když se cítím opravdu mizerně, přenáším to do fotek a pak z toho vycházejí většinou černobílé depresivní fotografie, ale pro mě je to určitým způsobem terapie!

Zkušení praktici potvrdí, že nejtěžší je fotit lidi. Zachytit okamžik, aby neutekli, aby se neuklidnili, pokud zuří, aby nedoběhli, pokud utíkají. Slyšela jsem, že se chystáte s fotoaparátem za dětmi s dow­novým syndromem. To je pro tak mladé srdce těžký úkol, nemyslíte?

Já preferuji focení lidí v ulicích, protože mi to tam dává větší svobodu. Kolem prochází spousta zajímavých postav a vlastně o mně ani neví, což mi dává příležitost je fotit přesně v té chvíli, kdy chci. Nejsou znervózněni tím, že stojí před hledáčkem, což se často stává, když fotíte portréty. Ano, tento rok se chystám na fotografování dětí s Downovým syndromem. Nebude to určitě jednoduché, ale jsou to děti jako každé jiné a myslím si, že focení s dětmi je vždy zajímavější než s dospělými. Dospělí uvažují o tom, jak by se měli tvářit, přemýšlejí, jestli jim to sluší a tak podobně. Zato děti jsou přímočaré, nepřemýšlejí o tom takhle. Takže já se na to těším.

Fotit kluky, kteří se vám líbí, by asi bylo veselejší, ne?

A kdo říká, že je nefotím?

ptala se Eva Brixi