Marie Zemanová je generální ředitelkou ČSOB Penzijní společnosti od srpna 2015. Do firmy přišla z ČSOB banky, kde řídila útvar Compliance, který se zabývá zejména prevencí praní špinavých peněz a financování terorismu, ochranou klientů a investorů, ochranou osobních údajů a také etikou, prevencí a odhalováním podvodů. Marie Zemanová má dceru a je šťastně vdaná. Jejím velkým koníčkem cestování do neprobádaných oblastí, potápění s dýchacím přístrojem a také fotografování podmořských živočichů. Tolik z životopisu. Osobně jsem ji poznala jako ženu plnou života. Ženu s názorem, nadbytkem krásné energie, chutí hledat nové spojitosti, chutí riskovat i dělit se o názor:

  Spoření na důchod vyvolává v mladých lidech úsměvné představy méně než před, dejme tomu, deseti lety. Dříve to bylo: my a důchodci? To je přece daleko, teď máme jiné starosti. Čím to, že se odpovědnost generací mění?

Ne všichni se mění, a ne všichni jsou dostatečně odpovědni ke svému životu a své budoucnosti. Zatím nemůžeme říct, že by mladí radikálně měnili své postoje a spořili si. Přece jen, důchod je pro ně opravdu vzdálený, a pokud mají mladí peníze, není jejich primárním cílem vkládat je do spořicích produktů. Přesto nás těší, že změnu pociťujeme a například oproti několika letům zpátky máme více mladých klientů, kteří si spořit začínají a vnímají penzijko jako základní investici pro život. Když chceme nabízet spořicí produkty mladým, musíme je také dobře znát. Generační rozdíly jsou větší než kdy jindy v minulosti a na co slyší moje generace, už nemusí slyšet jiní. V jedné knize, která se týká generace Millennials, psali zajímavé porovnání, kdy se generace Baby boomers, tedy generace našich rodičů, ptá „Kde jste byli, když zastřelili Kennedyho?" Lidé generace Millennials se ptají „Kde jste byli 11. září 2001 při útoku na Světové obchodní centrum?" Nejen z této úvahy můžeme vnímat, jaké rozdíly nová generace přináší a jak jiná je. Zajímavý je pohled prostřednictvím pracovního trhu. Mladí lidé nehledají pracovní místo na 10 let. Chtějí si toho co nejvíce vyzkoušet, práce je musí bavit, pokud tak není, neřeší loajalitu k zaměstnavateli a práci opouštějí. Jejich dalším důležitým kritériem je vyváženost pracovních aktivit a volného času. Preferují home office a volnější pracovní styl. Nechtějí sedět celý den v kanceláři a nemít čas na své osobní aktivity. Mezi další parametry generace Millennials patří dobré platové ohodnocení, zajímavá a naplňující práce, přátelská atmosféra i jistota zaměstnání.

 

Ukázal vám to i nedávný průzkum mezi 25 a 35letými. Co ještě napověděl?

Velmi zajímavým zjištěním pro nás byla propojenost penzijního spoření a příspěvku zaměstnavatele u mladých klientů. Téměř polovině mladých klientů přispíval i zaměstnavatel. Příspěvky od zaměstnavatele jsou nejen vhodným motivačním prostředkem, ale i samotní zaměstnavatelé si přijdou na své a mohou tyto příspěvky využít při daňových odpočtech. Jsem ráda, že zaměstnavatelé objevili výhody penzijního spoření a čím dál častěji nabízí penzijko jako jeden z benefitů pro své zaměstnance. Je to výborný základ pro to, jak začít se spořením a jak si k němu najít cestu. Mladí často sami od sebe nechtějí zakládat nic, co vysloveně nepotřebují, ale když jim zaměstnavatel nabídne peníze navíc ve formě spoření, může to být pro mnoho lidí zajímavá motivace.  

 

Asi toto zjištění ovlivní vaši strategii, přinese nový produkt....

Úplně nový produkt je těžké přinést, vzhledem k tomu, že většinu parametrů určuje zákon. Můžeme samozřejmě vytvořit třeba nový fond s nějakou novou zajímavou investiční strategií nebo se odlišovat kvalitou služeb či inovacemi. Podobně jako ostatní finanční produkty a služby bychom měli nabízet klientům možnost zvolit si cestu, která pro ně bude při zakládání produktu nejideálnější - zda vyuzžijí cestu přes osobní kontakt v kamenné pobočce či přes telefon, nebo raději zvolí přístup přes počítač či telefon v době a místě, které jim vyhovuje, bude na nich. Od srpna letošního roku je tak třeba možné si ČSOB Penzijko uzavřít on-line, a mne těší, že za těch pár týdnů od spuštění již máme přes padesát takto uzavřených smluv.

Přesto se stále ještě mnozí lidé domnívají, že jim ve stáří „musí někdo pomoci". Jenže spoléhat se na pomoc státu je naivní domněnkou. Co bychom tedy měli dělat, abychom v době, kdy můžeme zúročit všechny zkušenosti, žili důstojně a vesele? Penzijní spoření je určitě jednou z cest. Kdo umí počítat, zjistí nesporné výhody přesto, že výnosy fondů nejsou to, co bývaly.

Důležité je se na výnosy z fondů dívat z dlouhodobého hlediska, tím myslím, že není zcela podstatné zaměřovat se na to, jak se vedlo fondům v daném roce, ale mnohem zásadnější je, jak si vedou fondy od doby, kdy jsme do nich vstoupili. A to může být i přes současný stav na finančních trzích stále velmi zajímavé. Kromě toho je potřeba připočítat ke zhodnocení našich peněz i státní podporu a případný příspěvek zaměstnavatele. Ve prospěch penzijka mluví i to, že to je investice bez vstupního poplatku.

Obecně řečeno ovšem stále platí to staré okřídlené pořekadlo „voják se stará, voják má". Proto vždycky říkám, že člověk, který chce ve stáří žít alespoň trochu podle standardů, na které byl zvyklý, musí se na to připravit a investovat minimálně do tří věcí - do dětí, do bydlení a mít nějakou finanční rezervu, která mu bude stačit na jeho potřeby a zájmy. Ideální by byla kombinace různých finančních produktů - běžný účet, spořicí účet, investice do fondů, stavebko, penzijko, ... Jde přece o to, abychom tu poslední čtvrtinu svého života neživořili, ale prožili ji kvalitně.

 

Spoření jako zadní vrátka vedoucí k životní jistotě v době, kdy výkonnost člověka klesá, je celkem pochopitelné. Ale třeba lidé z businessu o tom moc nepřemýšlí, spoléhají na finance, které vydělají svou šikovností a nápady. Nebo je to jinak?

Já si naopak myslím, že lidé z businessu moc dobře vědí, jak je důležité dlouhodobé finanční plánování a na tzv. zadní vrátka pamatují. Jsou zvyklí spoléhat se na sebe, a ne na pomoc státu.

 

Kdy jste vy sama začala o penzijním spoření přemýšlet? Jste matkou, manažerkou, ženou, k níž se sbíhá množství informací, z nichž se dá do jisté míry předvídat budoucnost a odvodit, že se každý z nás musí starat o své blaho sám.

Já jsem asi byla prototypem přístupu, který se dnes snažíme s kolegy propagovat. Penzijko jsem si totiž uzavřela úplně automaticky při nástupu do prvního zaměstnání. Můj tehdejší zaměstnavatel mi nabídl příspěvek na penzijko, když si budu sama také spořit, a mně prostě přišlo, že když mi nabízí vlastně dalších pár procent k platu, tak bych byla hloupá, si je nevzít. K tomu státní podpora, zhodnocení a v mém případě i nezanedbatelný fakt, že když mi ty peníze rovnou odvádí zaměstnavatel do penzijní společnosti a já je nemám v peněžence, tak mě to prostě neláká je utratit! Ale vážně, faktem prostě je, že pokud porovnáme průměrnou mzdu, která je v Česku kolem 25 tisíc korun a důchod 11 tisíc, tak je jasné, že potřebuji mít hodně naspořeno, abych ten dramatický pokles v příjmech nepocítila. A to už vůbec nemluvím o těch, jejichž mzda je třeba vyšší. A pokud tedy potřebuji hodně naspořit, musím s tím prostě začít brzy, protože pak mi stačí si pravidelně odkládat menší částky.

 

Takové pravdy vás musí naplňovat energií k zvládání nových výzev, jste duší velký optimista...

Já se ty pravdy hlavně snažím hlásat do světa. Věřím, že naší rolí je mimo jiné dělat v tomto směru osvětu a vysvětlovat ty, podle mne, tak logické pravdy. Já totiž kromě toho svého optimismu také věřím v to, že „štěstí přeje připraveným".

 

A nejen to, humor a nadhled je vaším identifikačním znakem. I snaha poradit si s každou situací, s každou otázkou. Takže: do důchodu by se měly těšit i podnikatelky a manažerky?

Pokud se na něj připravují a budou mít dost prostředků na to, aby mohly dělat to, co si plánují, tak není důvod, proč by se neměly těšit. Spíš je možná otázkou, jaké od něj mají očekávání. Podnikatelky a manažerky jsou obvykle velmi činorodé dámy a často vidím, že jejich plány o odpočinku se úplně nenaplňují, protože se dál naplno věnují svým aktivitám, respektive často k nim přidají ještě další. Když ale vidím, jak je to těší a naplňuje, tak si říkám, že to tak je úplně v pořádku. To že někdo dosáhne důchodového věku, přece neznamená, že musí dramaticky změnit svůj životní styl.

 

Doufám, že otázka nevyzněla moc cynicky. Ostatně váš prostor pro seberalizaci v roli šéfky je úžasný a mám pocit, že jej plně využíváte. Reprezentujete také penzijní společnost na rozmanitých setkáních žen, které vzaly kariéru jako radostnou samozřejmost. Určitě máte co sdělit těm, které váhají, zda postoupit dále, třeba založit firmu, firmičku...

Já vždycky říkám, že je důležité si to srovnat v hlavě a dělat to, co si myslíme, že je dobré pro nás. Když budeme spokojené my, bude spokojená rodina, kolegové, klienti. Nemá smysl dělat něco jen proto, že to po nás někdo chce, nebo si někdo myslí, že to je pro nás to nejlepší. Také jsem tím kdysi prošla. Obdobím, kdy jsem dělala to, co se ode mne očekávalo, to co chtěli ostatní. Postupně jsem ale zjistila, že se prostě musím naučit říkat ne a začít dělat to, co chci já. Proto pokud má někdo chuť zkusit něco nového, třeba rozjet firmičku, ať do toho rozhodně jde. Je lepší to zkusit a třeba si i trochu natlouct nos, než nezkusit a celý zbytek života přemýšlet co by kdyby. Na kdyby se totiž v životě nehraje! Hluboce věřím, že hlavně je důležité se u toho, co děláme bavit. Když děláme něco se zápalem a nadšením, je to prostě poznat a tím se i zvyšuje šance na úspěch. Nadšení je prostě nakažlivé a zapálení lidé jsou přesvědčivější. Proto hořte!

 

Také genderová problematika je vám blízká. Máte pocit, že to mají ženy v životě opravdu těžší, anebo jde jen o módně marketingový trik, jak o ženách více hovořit?

Stává se z toho marketingové pravidlo, které podléhá komodifikaci a vytváří se z něj obchodní produkt - zboží. Máme zde společenské i sociální tlaky, modely rodiny. Důležité je si však říci, že vše je individuální. Každý člověk to má trochu jinak. Ale já si opravdu myslím, že my ženy to máme trochu těžší. Ne vždy volíme nejkratší a nejjednodušší cestu. Jsme tlačené dělat více, abychom dokázaly, že jsme stejně dobré jako muži. Obvykle chceme mít všechno perfektní a podle svých představ. A tak dále. Vidím to sama na sobě. Mám sice úžasného muže, který se o péči o domácnost a děti se mnou dělí, ale mně to prostě nedá pořád něco neuklízet. Jak moc to máme postavené jinak, mi došlo, když jsem nedávno odjížděla na služební cestu. Můj muž, když někam jede, sbalí si tašku oblečení, pracovní dokumenty, notebook, políbí děti a jede. Já než odjedu, narvu lednici k prasknutí, do ranních hodin vařím oblíbené dobroty, aby mí miláčci nestrádali, mezitím dolaďuji pracovní prezentace a samozřejmě pro tu svou nejmladší připravím na každý den barevně sladěné oblečení. Rozdíl je myslím více než zřejmý.

 

Mnoho vytížených žen nedokáže nastolit harmonii mezi kariérou a rodinnými povinnostmi. Vy ano?

Snažím se. Je důležité si to sama v sobě srovnat a být přesvědčená, že to takhle chci. Přesto i mne občas přepadne pochybnost, jestli to zvládám, pocit, že něco nestíhám, že se práci a rodině nevěnuji dostatečně. Proto je důležité nehrát si na hrdinku, na nějakou superženu, která všechno zvládne a nebát se říct si o pomoc. Takže přiznávám, mám paní na úklid, máme úžasnou chůvu, která už je spíše členkou rodiny a ačkoli mě vždycky bavilo žehlení, už roky si nechávám žehlit. Když jsem si totiž měla vybrat, jestli si ukrojím další hodinu či dvě z již tak malého prostoru, který mám pro sebe nebo spánku, tak to byla jasná volba. A taky přiznávám, nevypadá to u nás doma jako v časopise o bydlení, ale prostě jsem se rozhodla pro jiné priority - šťastná rodina a zajímavá práce.

Ale setkala jsem se i s tím, že ženy naopak podnikání naplňuje natolik, že tuto pozitivní energii přenášejí i do života v rodině. To je asi ideální stav. Jenže - jak ho docílit?

Práce vás musí bavit a naplňovat. Potom máte z poloviny vyhráno. Ještě je důležité propojit vaše nadšení a radost z toho, co vytváříte, s rodinou. Rodina by vás ve vaší aktivitě měla podporovat a vy byste měla podporovat zase je. Je těžké si jít za svým snem, když nemáte důvěru a nadšení svých blízkých, když tomu nevěří a mají ve vašem konání pochybnosti. Někdy to však přináší o to větší odhodlání ukázat, že vaše rozhodnutí je správné. Tak jen do toho!

 

otázky připravila Eva Brixi