Je to otázka, která mi už dlouho rezonuje v hlavě. Ukázalo se, že globalizovaný svět je velmi zranitelný, pokud přijde nebezpečí neviditelného charakteru – koronavirus, kybernetické útoky, rozhodování nepovolaných lidí, které zasahuje do osudů miliard dalších obyčejných smrtelníků. Lokálně vystavěná ekonomika, která je připravená nikoli na nekonečnou expanzi, ale na cyklicky se projevující dění ve světě, by mohla být zajímavou alternativou. Možná odolnější, protože s kapitálově omezenými možnostmi se bude muset poohlédnout po nadčasovosti, kterou lidé jednoduše bezprostředně pocítí. Možné je najít inspiraci i v historii, třeba zrovna v historii rodiny, která byla ve feudální minulosti soběstačnou jednotkou. Všichni její členové měli jasně rozdělené role, byli si vědomi toho, že musí přispívat k celku. Rodinu nyní nahrazuje komunita spjatá s místem nebo se specifickým trhem. Jednotlivými členy jsou pak subjekty v rámci dané lokální komunity, jež působí, nebo zaujímají významnou pozici v určité zákaznické skupině. Je to takové to zametení si před vlastním prahem. Komu prodávám, tomu taky dávám. Ale mělo by to fungovat i vůči dalším zainteresovaným stranám – zaměstnancům, dodavatelům apod. Protože když se na sinusoidě prosperity dotknete těch nejnižších míst křivky, kdo vás podrží? Reciprocita. Korektní vztahy.

Kateřina Šimková