Kdysi mi jeden přítel řekl, že mám zvláštní pohled. Snad jako bych svůj zrak směřovala kamsi do dálek, o kterých nikdo nemůže vědět. A asi měl pravdu. Je to nejspíš obranný mechanismus už tak z monitorů unavených očí, které si tímto způsobem rády odpočinou. A s nimi i dušička plná dojmů a informací z daného dne. Nejraději hledím do zeleně nebo do tůněk, kde se jen jemně čeří voda a na povrchu vytváří drobné, plynulé vlnění. Zdánlivě obyčejná a nevýznamná aktivita, nebo možná neaktivita, se tak stává obohacující a krásnou činností, zážitkem. Hlava se na chvíli odtrhne od všedních starostí, pohled se rozostří a celá lidská bytost odpočívá, užívá si oblažující chvilku, kterou má jen sama pro sebe. Čas se zpomaluje, ruch v okolí najednou utichá. Po 10 minutách si připadám stejně odpočatá jako po hodině spánku. Mám čistou mysl, kam se pomaličku a polehoučku vkrádají nové nápady a nová řešení složitých situací. Stačí i jen výhled z okna do koruny stromů, do parku, na říčku nebo rybník. Cokoli, co odpoutá od chaosu světa kolem, je vítáno.
Kateřina Šimková