Do schránky přišel dopis. Opatřený logem instituce, která zasahuje do každodenního života. Otevírám onu obálku a čtu řádek po řádku. Marně jsem se snažila rozšifrovat jazyk, kterým ke mně listina promlouvala. Co tím vlastně myslela? Byla nějaká dvojznačná. Vzala jsem si k ruce slovník. Tedy, říká se mu zákoník. Snažila jsem se rozplétat větu po větě a zjišťovala jsem, že psaní bylo jen plné formulací, které si bez zákoníku a jeho komentářů jen těžko lze vyložit. A přitom to byl úplně obyčejný dopis, měl informativní charakter, podával přehled o tom, jak jsem si za loňský rok vedla. Jeho jazyk byl spletitý, neutrální, přísný a přitom tak těžko běžné lidské zkušenosti vzdálený a cizí. Jak si s ním poradí člověk, který má výuční list, to netuším. Špatně se s ním zachází antropologii, psychologii i žurnalistice. Je totiž uzavřený, sám do sebe a sám pro sebe, těžko přístupný. Ale jazyk, ať už jakýkoli, je primárně určený pro komunikaci. A má-li být účinná, vyžaduje porozumění. Pak je skutečně tento jazyk přínosný. Možná by stálo za to, kdyby místo šifer v oficiálním styku s nejrůznějšími institucemi, bylo využíváno takových prostředků, které všem ušetří čas s výklady a na rovinu jím bude prozrazeno, co je jádrem věci. Zase by lidé měli mnohem víc času na ty skutečně důležité a hodnotné aspekty, ať už jde o práci či soukromý život.
Kateřina Šimková