Národní galerie v Praze je jedinou muzejní institucí v ČR, které se zatím podařilo v rámci grantů FM EHP/Norska uspět dvakrát. Poprvé ve výzvě č. 2 s projektem Karel Škréta (1610 – 1674): doba a dílo (rozpočet 596 tis. €), podruhé pak ve Výzvě č. 3 s projektem „Modernizace bezpečnostních systémů v prostředí muzea/galerie“ (rozpočet 1 025 tis. €). 

Možná někoho ze čtenářů napadne, proč je třeba tak velké peníze investovat do bezpečnostních systémů. Bohužel je to v dnešní době stále nutné. Českem se přehnala první vlna masivního napadení památkových objektů hned po listopadu 1989. Spolu s otevřením hranic a otevřením nových trhů pro umělecké předměty vzrostl počet vloupání do kulturních institucí (zejména kostelů) v roce 1990 více než desetkrát. V roce 1989 bylo policií registrováno 51 vloupání do kulturních objektů, v roce 1990 jich bylo 611 a v roce 1992 dokonce 996. Další vývoj ukazuje následující jednoduchý graf.
Postupně se tedy i situace v ČR zejména díky masivní podpoře státu vrátila do normálu. Daň, kterou ale za nepřipravenost na boj s nejdříve živelným, ale později organizovaným zločinem, je dost značná. Odhaduje se, že v devadesátých letech přišla země o cca 30 - 40 tisíc významných památek, které zmizely zejména v zahraničí. Některé se podařilo vypátrat, některé zmizely nadlouho, ale i po téměř dvaceti letech lze některé z nich objevit v aukcích nebo obchodech i nejvýznamnějších aukčních domů.
Národní galerie v Praze nezůstala ušetřena. Vlastně největší a mediálně nejzajímavější loupež se stala v noci na 6. května 1991, kdy ze sbírky francouzského umění ve Šternberském paláci byly ukradeny čtyři obrazy Pabla Picassa (viz obrázky) astronomické ceny na tehdejší i dnešní poměry (cca 100 mil. USD).
Policii se za pomocí poctivějších obchodníků s uměním podařilo obrazy po asi půl roce objevit a pachatele zatknout. Tato krádež nakonec paradoxně podpoře zabezpečení kulturního dědictví pomohla. Vláda od té doby uvolňuje každoročně prostředky pro zvláštní program, ze kterého jsou dotace na tyto účely poskytovány. A Národní galerie v Praze si nepřeje nic podobného už zažít. Proto velmi intenzivně pracovala na shánění prostředků pro dokončení modernizace svých poněkud zastaralých bezpečnostních systémů. Stát mohl jen omezeně podpořit její nároky na jejich komplexní rekonstrukci. Díky norské podpoře se to podařilo (Norsko platí 85% celkových nákladů projektu).
 Vlastní projekt řeší dokončení modernizace bezpečnostních systémů na 5 objektech NG (Veletržní palác; Palác Kinských; Klášter sv. Anežky České; Šternberský palác, Klášter sv. Jiří). Vedle nahrazení morálně i technicky zastaralých technologií technologiemi a prvky novými s vysokou mírou integrace dojde i k centralizaci jejich řízení z centrálního operačního střediska. Na všech objektech se instaluje elektronická ochrana perimetru budov (plášťová ochrana), ochrana vnitřních prostor NG a ochrana předmětů vystavených v expozicích. Použitými prostředky ochrany jsou prvky elektrické zabezpečovací signalizace, elektrické požární signalizace a uzavřeného televizního okruhu (kamerového systému vnitřního i venkovního). Ochrana perimetru budovy se tedy oproti běžným systémům rozšířila i na venkovní plochy (střechy, nádvoří a zahrady). Právě zahrada Šternberského paláce byla kritickým místem při krádeži čtyř Picassových obrazů v roce 1991.
Partnerem projektu je Norský památkový úřad (Riksantikvaren), se kterým je konzultována vybraná technologie, technická a technologická část projektu a metodické materiály, které jsou v rámci projektu připravovány.
Norský finanční mechanismus tak významně přispívá k zabezpečení a trvalému uchování nejvýznamnější sbírky výtvarného umění ČR. Upozorní Vás na to pří Vaší případné návštěvě i informační tabule u všech vstupů do Národní galerie v Praze.

(tz)