Umění Starého světa v paláci Kinských
Nová expozice bude pro veřejnost otevřena od 4. 2. 2011

Společná expozice státních sbírek Národní galerie a Národního muzea

Kolegiální součinnost dvou státních institucí vedla k vzájemné dohodě mezi Národním muzeem
a Národní galerií v Praze o vytvoření nové společné expozice z fondů obou institucí v paláci Kinských. Nová expozice představí v jednom celku velké kultury starověku - jak kolekce umění Egypta, Předního východu a antiky z Národního muzea, tak sbírky asijského umění z Národní galerie. Projekt ideálně rozšířil nabídku stálých expozic v Praze o dosud chybějící téma prezentace umění nejstarších kultur světa. Vybudování nové expozice přijala NG mezi své odborné, investiční, provozní a propagační úkoly a výsledná expozice se zařadila mezi stálé expozice Národní galerie v Praze. Palác Kinských nabízí vynikající umístění přímo v historickém centru Starého Města pražského a snadná dostupnost je jeho velkou předností pro návštěvníky z České republiky i ze zahraničí....

Koncepce nové expozice

V paláci Kinských se 4. února 2011 u příležitosti 215. výročí založení Národní galerie v Praze otevře nová expozice nazvaná

Umění Starého světa - Umění Asie a starověkého Středomoří
ze sbírek Národní galerie v Praze a Národního muzea.

Setkávají se zde velké světové kultury Evropy, severní Afriky a Asie, které byly Evropanům přístupné
již před objevením Nového světa na konci 15. století. Společné vystavení fondů dvou státních sbírek
v novém expozičním celku v paláci Kinských je možno označit za prestižní kulturní projekt, jenž
se naplňuje za spolupráce Národní galerie v Praze a Národního muzea s přispěním sbírek i odborníků
z Univerzity Karlovy. Zatímco ve většině Evropy vznikala muzea starověkého Orientu a antiky již v první polovině 19. století, v Praze se stálá expozice starověkého umění formuje teprve na prahu 21. století. Koncepce nové expozice se však vymyká dosavadním stereotypům prezentace velkých kultur dávnověku. Neomezuje se totiž pouze na starověké památky, ale dokládá, že jednotlivé kultury Evropy, Afriky i Asie vzájemně ovlivňovaly a že starobylé výtvarné tradice přesahují až k současnosti.
Hledáme-li společné jmenovatele expozice Umění Starého světa, nacházíme především stejné časové východisko v pradávných dobách na úsvitu civilizací. Starověké civilizace Předního východu, Egypta, Řecka, Etrurie a Říma stojí u základů evropské kulturní tradice. Čína, největší asijská země, patřila mezi velké civilizace starověkého světa a jako jediná z nich přežila až dodnes. Disparátnost spojení umění Evropy a Asie v nové expozici je pouze zdánlivá. Expozice se sice skládá ze dvou odlišně koncipovaných sbírkových fondů NM ve druhém a NG v prvním patře paláce (tedy fondu muzejního, starověkého, a proti tomu fondu galerijního, převážně novověkého), ale přesto působí jako jednolitý celek. Zásluhu na tom nemá jen jednotné architektonické řešení obou částí. Spojnicí obou dílů expozice je především přísný výběr exponátů orientovaný na umění - tedy na prezentaci výtvarných děl.
Pozoruhodné jsou i výtvarné paralely v tvarosloví, ornamentech a stylizaci artefaktů vzdálených kultur, které svědčí o jejich propojení podél Hedvábné cesty, která se začala rýsovat již od doby výbojů Alexandra Makedonského na konci 4. století př.n.l. a sloužila až do doby, kdy tuto důležitou trasu obchodní a kulturní výměny mezi Západem a Východem ovládli v 10. století muslimové. Právě společné vystavení kultur Východu a Západu umožňuje sledovat překvapivé vzájemné souvislosti. Poté co mocná a bohatá římská říše v 5. století padla pod nájezdy germánských barbarů a v rozvrácené Evropě nastával šerosvit středověku, rozvinula se tisíce kilometrů dále na východ mohutná kosmopolitní říše
za dynastie Tchangů s největším městem tehdejšího světa Čchang-anem. Rozkvět čínské kultury trval až do dynastie Sungů a upadl až pod nájezdy severních mongolských barbarů vedených Čingischánem ve 13. století, kdy naopak v Evropě nastoupilo vzepětí duchovních sil gotického období, přecházející
do rozpuku nového humanismu a návratu k antickým hodnotám lidství v quattrocentu a cinquecentu renesance, vrcholící objevem Nového světa roku 1492. Od 16. století pak byly Evropa a Asie propojeny novými námořními cestami, kulturní příliv Východu do Evropy nabyl nových sil a nepřestal dodnes.
Další spojnicí obou částí expozice je tedy skutečnost, že jak umění antiky, tak umění Orientu
od renesance až dosud představuje pro evropské umění důležitý zdroj inspirace. Zatímco odkaz antiky byl hlavním zřídlem umění renesance, orientální umění hluboce ovlivnilo evropské umění od 16. století, kdy nově objevené námořní cesty do Asie umožnily přísun přepychového orientálního zboží do Evropy. Čínský porcelán a hedvábí, japonský porcelán a laky, indické dřevo a textilie, perské koberce, arabské koření a turecká keramika či osmanské výrobky z tepaného kovu se do evropských šlechtických sídel dovážely po nových obchodních trasách ve velkém a staly se důležitými vzory pro evropské umění od dob manýrismu až do současnosti. Téma nové expozice by tedy mohlo znít „Antika a Orient - dva prameny inspirace evropského umění".

Struktura expozice

Umění starověkého Středomoří - II. patro
Prohlídkový okruh začíná u nejstarších památek starověkého Egypta, Předního východu
a antiky ve druhém poschodí paláce. Výstavní soubor zapůjčený z Historického muzea, Náprstkova muzea a Univerzity Karlovy (s minimem exponátů z fondů NG) představují exponáty z období od 6. tisíciletí př. n. l. do poloviny 1. tisíciletí n. l. Sály jsou vymezeny teritoriálně, vitríny řazeny v chronologické posloupnosti a jejich ústřední díla tvoří výjimečné umělecké solitéry. Celá kolekce předvádí v hlavních rysech vývoj výtvarného projevu za starověku v Egyptě, Malé Asii, na Kypru, Krétě a celé egejské oblasti, v předklasickém i klasickém Řecku, v širokém Středomoří helénistického období, v Etrurii a v římské říši. Výstavní prostory paláce vyžadují komornější ladění, což odpovídá skladbě exponátů, mezi nimiž převládá užité umění jako keramika, sklo, bronzové výrobky, případně drobná plastika. Dominanty dílčích úseků expozice tvoří sochařské ukázky. Pro názornou dokumentaci proměn stylu v širokém okruhu umělecké tvorby jsou vedle sebe vystaveny různé žánry a tvůrčí odvětví. Průvodní texty v šesti sálech této části jsou doplněny názornými mapami. Obraz starověkého Středomoří tak divák vnímá jako organický celek.
První sál II. patra, nazvaný Starověké kultury nilského údolí (sál 1), představuje ve zkratce materiální kulturu u dolního a středního toku Nilu, resp.starověkého Egypta a starověké Núbie, dvou nejstarších civilizací na území afrického kontinentu. V Egyptě se na sklonku 4. tisíciletí př. n. l. vytvořil centralizovaný stát. Za jeho raného stadia, tzv. raně dynastické doby, byla definována faraonská kultura, jež se rozvíjela a transformovala po dobu dalších tří tisíciletí a vyzněla za římské nadvlády nad Egyptem v prvních staletích n. l. Vrcholnými obdobími staroegyptské civilizace byly Stará, Střední a Nová říše. Pokus o kulturní a mocenskou obnovu se udál za Pozdní doby. Ústředním exponátem expozice je rakev hodnostáře Hara, datovaná na přelom Pozdní a Řecké doby. Vedle Harovy rakve jsou dále ústředními předměty expozice socha princezny Chekeretnebtej (Stará říše), bronzová socha bohyně Bastet v podobě kočky(Pozdní doba), nebo bronzová schránka na kočičí mumii (Pozdní doba) a torzo sochy hodnostáře (Pozdní doba).
Nejstarší zastoupenou kulturou Núbie je skupina C. Raná přítomnost Egypťanů v Núbii je demonstrována prostřednictvím skalních rytin z oblasti Dolní Núbie datovaných do 12. dynastie. Následují příklady egyptské provinciální materiální kultury z doby egyptské nadvlády nad Núbií (fragmenty rakví). Aktivity římské říše v oblasti Dolní Núbie dokládají součásti architektury z římských pevností. Kultura Merojského království a následné skupiny X je reprezentována keramickými nádobami.
Další sál představuje Umění kultur Předního východu (sál 2). Ty zaujímaly rozsáhlé teritorium od Marmarského moře po Indický oceán. Rozmanité přírodní podmínky Malé Asie, velké Sýrie, Kanánu, Mezopotámie, Íránu až po Afghánistán daly vzniknout různorodým kulturním sférám s velmi odlišnými projevy, které však měly společné jádro. Lze mluvit o kulturní koiné, jejímž charakteristickým jednotícím rysem bylo užívání klínového písma a ve vzájemném styku také společné dorozumívací řeči - akkadského jazyka. Jejich prostřednictvím si tyto kulturní okruhy předávaly rozhodující impulsy nejen
ve výtvarné a literární tvorbě, ale také v počátcích dramatického umění, hudby a tance, základech věd, jurisdikci, sociálních paradigmatech. Náboženství jako určující společenský fenomén té doby mělo sice zřetelné lokální kořeny, nicméně vliv písemností - mýtů, hymnů či rituálů - předávaných a překládaných v celém širokém prostoru tyto kultury sbližoval i v tomto aspektu a jeho výtvarném projevu. Právě zde najdeme nejstarší svědectví světového písemnictví - klínopisné památky. Sál kultur Předního východu patří kulturám starého Íránu od 4. tisíciletí př. n. l. po příchod indoevropských etnik a achajmenovské říši (nádoby, luristánské idoly, jehlice, přívěsky, šperky). Dále je zde prezentováno umění starověké Mezopotámie od přelomu 4.-3. tisíciletí př. n. l. po helénistické období (stavební depozita, pečetítka a jejich rozvinuté otisky, zoomorfní amulety, nádoby). V dalším souboru se představí stará Sýrie a Foinikie (votivní plastiky, kultovní vozíček, nádobky, šperky, náhrdelník s obličejovým přívěskem, pohřební stéla s reliéfem z Palmyry) Dominují mu dynamicky modelovaná kamenná torza soch z římského období ze Sýrie, pocházející z výkopů Bedřicha Hrozného v Šech Sa´adu. Drobná neolitická plastika, kamenné idoly, pohřební stély, nádoby, pečetítko a šperky představí kulturu Anatolie.
Nejrozsáhlejší část expozice Národního muzea zabírající, čtyři sály (sál 3-6), postupně představuje klasické umění evropského Středomoří. Tato část s pěti sty exponáty shrnuje výběr nejlepších děl z českých sbírek antického umění, které jsou v porovnání s jinými evropskými sbírkami nepočetné, ale dostatečně reprezentativní. Je mezi nimi několik unikátních exponátů, které tvoří dominanty sálů. Exponáty v Umění Kypru a egejské oblasti (sál 3) ukazují vývoj výtvarného projevu od rané doby bronzové po římskou dobu. Kypr prošel specifickým vývojem daným jeho geografickou polohou. Od závěru doby bronzové se ostrov vyvíjí jako část řeckého světa. Vzácné jsou ukázky kamenných idolů ze 3. tisíciletí př. n. l. Podstatnou část tvoří keramické nádoby různých hrnčířských
a výzdobných technik. Stejně jako keramická produkce svědčí i ukázky drobné terakotové a kamenné plastiky o orientálních vlivech v ikonografii i ve stylu. Proto je v expozici představena kyperská kultura jako zvláštní vývojová kapitola. Součástí okruhu je i malá kolekce mykénských památek, z nichž zaujmou například typické mykénské číše. Velká amfora z řeckého raně geometrického období předznamenává další část prohlídky.
Na vystavených ukázkách Řeckého umění geometrického a archaického období (sál 4) je patrný smysl pro symetrii, harmonií tvaru a dekoru a úsilí o vyváženost vycházející z proporcí lidského těla. V prvých třech stoletích 1. tisíciletí př. n. l. vládne v Řecku geometrická stylizace tvarů i dekoru, jak se projevuje hlavně na řecké keramice, zastoupené v expozici reprezentativním souborem. Scény se zvířecími a lidskými figurami nakonec geometrický styl potlačují. Archaický styl představuje již výtvarnou tvorbu v širším záběru. Úroveň figurálního zobrazení ukazují scény na černofigurových vázách, drobná terakotová plastika a malý soubor bronzů. Zaujme černofigurový čerpák (kyathos) s napsanou signaturou athénského hrnčíře Nikosthena, dále část sarkofágu z maloasijských Klazomen, ucho bronzové hydrie se lví hlavou a hlava gryfa z bronzového kotlíku ze 7. století př. n. l.
V Řeckém umění klasického období a helénistické umění (sál 5) ukazují exponáty strohý, ale organický obraz viděného světa. Přísný styl 2. čtvrtiny 5. století př. n. l., zastoupený na výstavě hlavně několika terakotovými plastikami a vázami, je vystřídán posléze čistě klasickými formami červenofigurových váz a plastiky. Dynamická a dramatická zobrazení se od 2. poloviny 4. století př. n. l. stávají základem nového stylu obohaceného o náměty i formy z neřeckého, avšak již helenizovaného světa. Kromě keramické tvorby jsou zde i mramorové plastiky, z nich je třeba uvést ukázky řeckých i helénistických originálů (části attických stél, votivní plastiky, helénistický portrét ptolemajské královny) a římské kopie známých řeckých soch (Skopův Pothos). Zcela jistě zaujme socha Bohyně Nemesis (1.-2. století n. l.), která je ovšem římskou kopií skulptury pocházející z dílny řeckého sochaře Agorakrita (5. století př. n. l.) vytvořené pro svatyni v řecké Attice. Součástí expozice v sále jsou řecké a římské šperky, výjimečné stříbrné rhytón s koňskou hlavou z klasické řecké dílny, ukázky římské glyptiky a antických mincí. V sále se uplatní práce z druhé poloviny 3. století př. n. l., např. Děvčátko s hracími kůstkami (astragaly) oblečené do stuhou vysoko přepásaného chitónu. Četné paralely tohoto námětu se vyskytují mezi terakotovými plastikami žen v chitónech pocházejícími z téhož období. Neméně zajímavý je i fragment votivního reliéfu znázorňujícího slavného Léčitele Asklépia, který byl nakonec přijat mezi Olympany jako bůh lékařství, a jeho dceru Hygieiu.
Etruské a římské umění (sál 6) prohlídkový okruh antiky uzavírají. Etruská produkce se představuje od 7. století př. n. l. až do helénistické doby. Kromě typické černé keramiky bucchero a kvalitních bronzů zaujme velká malovaná amfora s pásy zvířat v etrusko-korintském stylu ze 7. století př. n. l., jež tvoří dominantu sálu. Spojení s ranou fází římské kultury klade etruský soubor do této výstavní souvislosti. Římský oddíl zdůrazňuje přínos řemeslníků a umělců (ve starověku nerozlišovaní) v kovolitectví a kovotepectví (drobná plastika a bronzové nádoby), ve sklářství (nádoby z foukaného skla různých barev a tvarů) a v portrétních sochách, které reprezentuje například několik podobizen císařů a anonymních osobností (zejména Podobizna mladé dámy ze 2. století n. l.).

Umění Asie I. patro
Uspořádání asijské části stálé expozice ve třinácti sálech prvního patra paláce Kinských zachovává stejný princip teritoriálně historického členění jako část antická. První sál v tomto patře nazvaný Starověké čínské umění (sál 7) nabízí kolekci nejstarších památek neolitu v podobě rituálních disků a plaket z nefritu a bronzových kultur období Šang a Čou (cca 1700-220 př. n. l.), která patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Obřadní nádoby z bronzu nejrozmanitějších tvarů a plastických dekorů, právě tak jako dýky, zvony či zrcadla sloužily ve staré, na malá království dosud rozdrobené Číně v šamanských a pohřebních rituálech. Velké bronzové nádoby byly atributy moci (stejně jako v Evropě královské insignie) a jejich tvary se přenesly do dalších staletí, jak dokládá např. trojnožka ťing z 12. století př. n. l. Je zde vystavena i kolekce drobných bronzových spon ve „zvířecím stylu" středoasijských stepních nomádů.
Také soubor Čínského hrobového umění sloužícího kultu předků za dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.) ze stejného sálu je mimořádně bohatý. Sleduje vývoj zobrazování lidských a zvířecích postav od jednoduchých figur z neglazované hlíny, přes expresivně stylizované terakotové figury z doby Šesti dynastií (256-581 n.l.) a Suej (581-618), až po naturalisticky ztvárněné, glazurami polévané velké sochy velbloudů, koní, chimér i lidí z vrcholného období čínského starověku za dynastie Tchang (618-907), které jsou vystaveny v sousedním sále (sál 8A). Z počátku 8. století pocházejí oba mimořádně zachovalé a velké exempláře (v. cca 70 cm) koní, zdobené jasnými zeleno-okrovo-hnědými polevami (sancai) - Stojící a Pasoucí se ferghánský kůň.
Pět hlavních sálů průčelí paláce (sál 8B, 9, 10, 11, 12) sleduje společné rysy i odlišnosti tří proudů buddhistického umění (mahajána, hinajány, vadžrajána) na ikonách z Číny, Tibetu, Indie, jihovýchodní Asie a Japonska. Ve dvou sálech se seznámíme s bohatou sbírkou buddhistického sochařství Číny od drobných raných plastik ze zlaceného bronzu z 4.-6. století, přes galerii deseti hlav bódhisattvů ze dřeva, kamene i štuky datovaných od 6. do 13. století, až k polychromovaným sochám z 9.-16. století, z nichž největší je 190 cm vysoká dřevěná Stojící bohyně milosti Kuan-jin, umístěná v samém středu rampy s buddhistickými sochami. Mistrovské kusy této kolekce tvoří dvojice dřevěných polychromovaných soch, stojící na protipólech realismu a idealismu období dynastie Sung (960-1279). Socha sedícího starého, vrásčitého Buddhova žáka lochana Kášjapy z 11. století představuje vrchol čínského portrétního verismu. Její spirituální protipól představuje duchovní aurou obklopená, líbezná socha bódhisattvy Kuan-jin v královské pozici z 12.-13. století s bohatou polychromií. Mezi sakrální malířské památky Číny patří půvabné nástěnné malby nebeských tanečnic apsaras z 15. století nebo barvami hýřící, jemná figurální taoistická malba Nesmrtelného Lü Tung-pina ze 14.-15. století, jež se v roce 2009 dostala na známky České pošty.
Střední sál průčelí paláce je věnován Buddhistickému umění tibetské oblasti (sál 10), hlavně mimořádnému souboru závěsných obrazů (thangka) s náměty geometrických schémat kosmu mandala, s panteony božstev či s naučnými obrazy, například s motivem kola času. Mezi nimi rozměry vyniká obraz poslední bitvy dobra a zla, Šambhala, z 19. století. Výběr z bohaté kolekce tibetských závěsných obrazů v NG (cca 160 děl) doplňují drobné bronzové, zlacené či stříbrné, často i tyrkysy vykládané sochy vadžrajánové větve buddhismu ze spektra milosrdných buddhistických a hrozivých tantrických božstev Tibetu, Nepálu a Mongolska. Ukázkou tibetských rituálních předmětů je gigantická dýka phurbu.
Především sochařská díla naplňují sál Umění jižní a jihovýchodní Asie (sál 11). Nejstarší buddhistickou památkou je břidlicový reliéf Meditující Buddha Šákjamuni z první poloviny 2. století n. l. Mistrovským dílem ideálně spojujícím antickou a asijskou část expozice je štuková Hlava Buddhy ze 3.-4. století n. l., vytvořená v Gandhaře na území dnešního Pákistánu. Gandhárské buddhistické sochařství spojilo místní umělecké tradice s řecko-římským realismem v synkretickém stylu, který ovlivnil další vývoj umění mahájánového buddhismu směřujícího severním a východním směrem. Středověké indické sochařství dosáhlo vrcholu v chrámových reliéfech reprezentovaných v expozici převážně tvorbou ze západní a střední Indie 11.-13. století představující hinduistické bohy a bohyně i džinistické světce. Obsáhlá kolekce indických malířských miniatur se bude postupně prezentovat v menších souborech. Příkladem může být list z alba Dívka s dlouhými vlasy, namalovaný na mughálském dvoře kolem roku 1640. Umění jihovýchodní Asie reprezentují sochy Buddhy z území Barmy, Thajska, Kambodži, Laosu,Vietnamu a Indonésie. Na rozdíl od mahájány s rozsáhlým panteonem buddhů a bódhisattvů zobrazuje umění théravádového buddhismu v jihovýchodní oblasti Asie až na výjimky jen postavu zakladatele učení, případně jeho hlavní žáky. Vynikajícím dílem khmérského umění z Kambodže je pískovcová Hlava Buddhy se záhadným „khmerským" úsměvem.
Japonské buddhistické umění (sál 12) se představuje převážně v pozdní, dekorativní fázi z období Edo (1600-1868), kdy jako nejvýchodnější výspa mahajánovéhého proudu buddhismu odráželo přepychumilovnost a okázalost čínského umění za dynastií Ming a Čching. Kromě páru nelakovaných dřevěných soch hrozivých ochránců, zvaných Králové nebes Šiten´ó, převažují dekorativní a bohatě vyřezávané a zlacené sochy oblíbeného Buddhy Amidy a bódhisattvy Kannon a také vyřezávané a zlatě lakované oltáře. Mezi nimi vyniká hlubokou a složitou řezbou zdobený a zlatým lakem zářící oltář s trojicí buddhy Amidy s malbou ochránců na dvířkách. Sakrální malba je zde reprezentována ikonami, jež jsou malované jemnou obrysovou linií a bohatě kolorované a zlacené, jako je například ikona bódhisattvy milosrdenství Kannon s tisíci rukama z 15. století. Zenovým učením jsou ovlivněny zjednodušené černobílé ikony patriarchy meditativního buddhismu Bóddhidharmy.
V dalších dvou sálech (sál 13-14) se rozvíjí téma dálněvýchodního dekorativního umění, jež představují tradiční lakové artefakty a umění kovu Číny a Japonska. Jelikož jde o luxusní zboží žádané šlechtou v barokní, rokokové i klasicistní Evropě, jsou kolekce uměleckého řemesla v našich zemích velmi bohaté. Mezi lakovým zbožím najdeme jak japonský černý lak se zlatými obrazovými reliéfy makie, tak čínský rumělkový, miniaturními scénami prořezávaný lak, či tzv. lak koromandelský s kolorovanou basreliéfní figurací. Spatříme zde i truhlice, paravány a dekorativní předměty vykládané kostí, slonovinou a perletí. Dominantou je japonská truhlice s oblým víkem z počátku 17. století, která zřejmě patřila do sbírky Rudolfa II. a NG ji zapůjčila Správa Pražského hradu. Ryzí japonský dekor spatříme na velké zlacené krabici s motivem brány torii vykládané perletí a olovem, která je apokryfně signována největším z mistrů japonského laku z přelomu 17. a 18. století, Kórinem. V sále laků se představí také humorné miniatury postaviček a zvířat zvané necuke, řezané do dřeva, slonoviny, rohu či kosti. Mezi kovové artefakty patří jak drobné prolamované a cizelované japonské mečové záštity cuba, tak japonské bronzové vázy a figury, ale také velké čínské párové palácové vázy zdobené barevnými emaily cloisonné, vystavené na schodišti paláce. Monumentální rozměry má japonská bronzová chrámová lucerna z 19. století, která svítí u vchodu do expozice.
Vynikající a početná je ve sbírkách Národní galerie kolekce Čínské a japonské keramiky, která se do Evropy dovážela už od 16. století (Čína cca 600 artefaktů, Japonsko cca 500 exemplářů). Je ve dvou sálech (sál 15, 16) vystavena v úzkém výběru, ale zato v plném denním světle, jež v ostatních místnostech chybí. V sále čínské keramiky najdeme nejstarší exponáty asijské kolekce - neolitické nádoby se spirálovým ornamentem z poloviny 3. tisíciletí př. n. l. První tři tisíciletí keramické tvorby v Číně se nesla ve znamení monochromních keramik - zejména seladonových kamenin či nádob s unikátní polevou v barvě býčí krve nebo čistě bělostných, zdobených jemnou modelací (blanc-de-Chine). Mimořádně vzácný je seladonový podhlavník s rytým ornamentem z doby dynastie Sung. Již od 16. století se z Číny ve velkém dovážel exportní modrobílý porcelán, v 17. století převládl barevný porcelán tzv. zelené rodiny a od 18. století pak nádoby zdobené bohatými barevnými dekory tzv. růžové rodiny. Atraktivní je i přehlídka porcelánu modrobílého a bohatě dekorovaného barevnými emaily, určeného pro export do Evropy, především z dílen Arita. Japonský porcelán vyniká asymetrickou složitou kompozicí a pestrostí maleb a ornamentů malovaných na polevu a připomínajících brokát (technika nišikide). Zvláště oblíbené byly již v 17. století porcelánové figuríny japonských krasavic z dílen rodu Kakiemon.
Ve východním křídle paláce následují dva sály s ukázkami bohatých sbírek čínského
a japonského malířství, kaligrafie a grafiky (sál 17, 18), které se každé čtvrtletí obměňují. V kolekci téměř 1570 čínských svitků a listů z alb s tušovou malbou na náměty krajin, zátiší i figurálních žánrů z fondů NG je řada mistrovských děl. Jmenujme například horizontální svitek Ostrov Pao-šan z roku1554, kaligrafovanými kolofony popsaný Portrét literáta jako rybáře z 18. století. Mimořádná je kolekce děl mistrů čínské tušové malby 20. století, chlouba pražské sbírky NG. Ukázky čínského malířství a kaligrafie řazené podle tematiky krajin, květin a ptáků a figur, doplňuje vitrína s psacím náčiním nazývaným „čtyři klenoty učencovy studovny" (štětec, tuhá tuš, roztírací kámen a papír nebo hedvábí). V sále japonské malby najdeme také paravány, například japonský paraván s šesti čínskými kráskami od literáta Suminoe Buzena z konce 18. století, svitkové obrazy a grafické listy a knihy s nepřeberným množstvím námětů ze žánrových okruhů krajin, figur i zátiší. Na světové úrovni je v NG kolekce japonských populárních dřevořezů, tzv. „obrázků prchavého světa" ukijoe, jež čítá více než 3000 grafických listů, a tisícovka dřevořezy ilustrovaných knih z pozůstalosti sběratele Joe Hlouchy. Mezi vynikajícími grafickými listy sbírky jsou také portréty herců divadla kabuki od slavného malíře Šarakua z roku 1794, Velká vlna od krajináře Hokusaie z roku 1833 nebo Kráska spravující rybářské sítě od Kunijošiho z roku 1845.
Poslední sál okruhu prvního patra je věnován charakteristickým projevům Umění islámské oblasti (sál 19), zejména keramickým či kovovým artefaktům, mezi nimiž je pozoruhodná kolekce iznické keramiky či bronzové tauzované vykuřovadlo ze 13. století. Ve sbírkách NG je více než dvě stě koberců, kilimů a dalších výrobků vázaných kobercovými technikami z islámských oblastí Předního a Středního východu. Jmenujme např. koberec čelaberd z Karabachu z poloviny 19. století.
Z malířských děl je mimořádná rozměrná olejomalba Pár milenců z Íránu 19. století, kterou se expozice asijské části uzavírá.
Protože umělecká díla na papíře, hedvábí i historický textil patří k materiálům citlivým na světlo, budou nejvýznamnější památky malířství představovány v expozici postupně s kvartálních obměnách. Divák tedy při každé další návštěvě najde v paláci Kinských novinky.

Další nabídka paláce Kinských...
Sál speciálních výstav v druhém poschodí paláce představuje Umění Koreje, které v našich sbírkách není zastoupeno, a proto je (až na malé výjimky) vypůjčeno z Národního muzea Koreje v Soulu.
V tomto sále jsou vzácnými i starobylými exempláři (3. století př. n. l. - 20. století) zastoupeny hlavně ony dvě výtvarné disciplíny, v nichž Korejci excelovali - keramika a umění kovu. Symbolem může být železná mísa s korejským výsostným znakem monády s inlejemi v mosazi a stříbře.
Na dlouhodobou zápůjčku, jejíž premiéra se odehrála již v minulé expozici asijského umění
na Zbraslavi, přispěla korejská státní nadace Korea Foundation. Jde vesměs o exponáty vrcholné kvality, pouze v případě národních kulturních pokladů nahradilo Národní muzeum Koreje vzácné originály věrnými replikami, jež Národní galerii v Praze roku 2010 darovalo. Příkladem může být zlatá koruna a zlatý pás z království Silla z počátku 6. století, korejský národní poklad č. 188.
Jde o nejatraktivnější, diváky obléhané exponáty Národního muzea Koreje v Soulu. Praha se tak ve středoevropském prostoru stala jediným městem, kde se veřejnost může bezprostředně setkat s jinak těžko dostupným korejským uměním.
Ve druhém podlaží předního traktu paláce jsou prostory výtvarného Ateliéru a kanceláře Lektorského oddělení Sbírky orientálního umění a Sbírky starého umění NG, které nabídnou průřezové prohlídky, doprovodné tematické pořady a výtvarné dílny propojené s novou stálou expozicí v její asijské i antické sekci. Ateliéry jsou pojaty jako veřejně přístupné centrum určené pro edukační programy, ale také k volné výtvarné činnosti návštěvníků bez věkového omezení. Je zde umístěna rovněž hmatová expozice nazvaná Japonská skulptura a Korejská keramika. V zázemí ateliéru
je pamatováno na rodiny s malými dětmi. V prvním patře nad recepcí paláce Kinských je umístěna specializovaná knihovna Sbírky orientálního umění NG s více než 4000 svazků knih a časopisů
o mimoevropském umění. Knihovna je veřejnosti otevřena pouze k prezenčnímu studiu. V přízemí paláce zůstává jak dobře zavedené knihkupectví Franze Kafky, tak prodejna ušlechtilého ručního papíru J. Obra. Pro chvíle odpočinku návštěvníkům výstavy poslouží Café Galerie otevřená
do Staroměstského náměstí.
V další fázi budování paláce Kinských se nově vyřeší přístup do expozice v pravém průjezdu, kde bude umístěna šatna, pokladna, skřínky, informační tabule a odpočinkové lavice, zatímco levý průjezd zůstane servisní. Z nádvoří se otevírá přístup do dvou bývalých palácových stájí. V levé jsou umístěny depozitáře, v pravé bude vybudována menší výstavní síň Konírna paláce Kinských, jež bude sloužit jak Sbírce orientálního umění, tak Sbírce grafiky a kresby NG, která má v paláci Kinských tradiční sídlo a ráda by pořádala tematické výstavy ze svých bohatých sbírek ve všech palácích Národní galerie. V Konírně se čtyřikrát do roka vystřídají komorní sezónní výstavy z fondů NG i ze zápůjček z ciziny. V předsálí Konírny bude umístěna také prodejna publikací NG. Na zadním nádvoří paláce bude vybudována malá japonská zahrádka.

Umění Starého světa
stálá expozice umění Asie a starověkého Středomoří ze sbírek Národní galerie v Praze a Národního muzea

Nová expozice Národní galerie v Praze bude pro veřejnost otevřena v paláci Kinských 4. 2. 2011

Otevírací doba nové expozice:
Denně kromě pondělí, od 10 - 18 hodin (standardní otevírací doba NG)
Ceny vstupného:
Základní: 120 Kč
Snížené vstupné (senioři, mládež, žáci uměleckých škol): 60 Kč
Rodinné vstupné: 200 Kč
Kontakt pro veřejnost:
Lektorské oddělení SOU NG, palác Kinských: e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel. a fax: 222 325 205
Kontakt pro novináře: Petra Jungwirthová, tisková mluvčí Národní galerie v Praze
mob.: 606 166 513, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
www.ngprague.cz

Autoři expozice / Národní muzeum

Doc. PhDr. Marie Dufková, CSc.
PhDr. Jana Součková, DrSc.
PhDr. Helena Svobodová
PhDr. Pavel Onderka

Národní galerie v Praze
Bc. Lenka Gyaltso
Mgr. Markéta Hánová, Ph.D.
PhDr. Helena Honcoopová
PhDr. Zdena Klimtová
Mgr. Hana Nováková
PhDr. Mgr. Petra Pollaková
Mgr. Lenka Stolárová
PhDr. Gabriela Šimková
Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D.

Realizace expozice:
Koordinace / Coordination: Ing. Marcela Znamenáčková
Architektonické řešení /: SGL PROJEKT, s. r. o.; akad. arch. Jiří Javůrek; Ing. arch. Tereza Karásková; Ing. arch. Silvie Bednaříková; Ing. arch. Jaroslav Malý; Ing. arch. Jan Bouček
Realizace: generální dodavatel REVYKO, s. r.o. ve spolupráci s ACER DESIGN s. r. o. a "ETNA", s..r.o.
Grafické řešení : Heyduk, Musil & Strnad, s. r. o.
Výstavní grafika: Valero, Pavel Bosák, s. r. o.