Kreslení pravou mozkovou hemisférou jsou velmi populární a oblíbené kurzy, jejichž zakladatelkou je američanka Betty Edwards. Její následovnice a jedna z prvních lektorek této metody v české republice Pavla Macháčková vydává knihu Portrét krok za krokem aneb tajemství obyčejné tužky.

Tato kniha je podrobným průvodcem pro všechny, kdo se chtějí naučit kreslit. Většina knih s podobnou tématikou je pro začátečníky velmi náročná a to nejen doporučovanými technikami, ale i způsobem výkladu a ve většině případech zájemce od kreslení odradí již po prvních kapitolách. Pavla Macháčková na rozdíl od jiných knih v té své působí na oblasti především pravé poloviny mozku. Vzhledem k tomu, že psané a mluvené slovo je levomozková aktivita, textů v její knize najdete minimum a pokud jich pro výklad bylo použito, vždy jsou v doprovodu kreslené obrázky. Divák v podstatě již při čtení popisu přesně chápe, co a jak má dělat, jelikož informaci získal prostřednictvím vizuálního vjemu. Veškeré ilustrace v této knize jsou navíc reálnou kresbou a vždy ze správného úhlu pohledu. Čtenář v žádném cvičení nebude mít problém autorce a popisované technice porozumět.

Ačkoli je titul Portrét krok za krokem velmi podrobným a srozumitelným návodem, je to první kniha o kreslení, jejíž součástí je DVD. Celý výklad knihy si můžete tedy poslechnout a zároveň máte možnost shlédnout film bez jakéhokoli zrychlení kresby tak, jak vede své žáky sama lektorka na svých kurzech kreslení. Knihu i DVD lze použít samostatně.

V každém z nás je umělec aneb Kreslení pravou mozkovou hemisférou.

Schopnost naučit se krásně kreslit máme v sobě každý. Tvrdí Pavla Macháčková, lektorka kurzů kreslení pravou mozkovou hemisférou, a tak jsme se vypravily na kávu si s ní o tom popovídat.....úvodní text, formu a vše kolem ponechám pochopitelně na Vás....-))

Pokusím se vypsat nejzajímavější a nejčastější dotazy:

Je skutečně pravda, že naučit se kreslit může každý? Neznám příliš mnoho lidí, kteří by to uměli, a proto jsem se vždy domnívala, že je to dar nebo člověk s talentem.

Čím déle učím, jsem o tom více přesvědčena a také už chápu většinu souvislostí, proč lidé nevědí, jak kreslit. Schválně nepoužívám slovo „neumí". Pokusím se Vám to vysvětlit, ale musím se vrátit do samotného dětství a podstaty člověka. Lidé se od všech ostatních živočichů odlišují. Jedna z významných odlišností je zručnost a mnohé další odlišnosti se od této odvíjejí. Ve vývojových fázích bývá člověk zručný nazýván také inteligentní. To je velmi důležité. Nerodíme se jako hotový jedinec, který už jen roste do velikosti. Rodíme se a naše orgány i mozek se dál vyvíjejí a to velmi dlouho a složitým procesem. Přes zkušenosti našich nohou (pohyb) se nám vyvíjejí orgány a přes zkušenosti rukou zase intelekt. A nepřeberné množství je nám geneticky dáno a jsou to právě zkušenosti, které se vpisují do našeho vědomí a podvědomí.

A proč kreslit tedy někdo umí a jiný zase ne. Tedy proč většina lidí kreslit neumí? Alespoň já mám ten pocit, že schopnost kreslit je výjimečná.

Když se takový člověk narodí, tak se začne učit. Učí se pouhým svým bytím v prostředí, ve kterém se nachází. Zkrátka nasává informace, absorbuje. Aniž by k tomu musel vyvinout vědomé úsilí. Je to v každém z nás. Určitá vnitřní síla, která to dělá za nás. Naučíme se chodit, mluvit jazykem, který nás obklopuje. To je velmi důležitá informace. Kdyby české novorozeně adoptovala čínská rodina, absorbuje čínskou řeč, kulturu a vše ostatní včetně čínského písma, které je pro nás velmi náročné. My Češi si osvojíme české písmo, poměrně jednoduché, ale i tak se jej učíme dlouhou dobu na škole, aniž bychom si to pamatovali. Dnešní generace se učí psát přibližně rok. Starší generace našeho národu se učily i tři roky. Nároky na písmo byly tehdy mnohem větší. V Číně se učí psát osm let. Zavzpomínejte, kdy nás kdo učil kreslit, jak dlouho a jak vlastně? Učila nás maminka. Sluníčko! Sněhuláka, postavičky mámy a táty. A my jsme asi tak v roce a půl našeho života byli schopni vzít tužku do ruky tak, abychom byli schopni nakreslit svou první čáru. A dělali jsme to všichni. Pak přišly čáranice. Ty pro nás neměly tehdy žádný jiný význam, než objevení toho, že ta tužka zanechává stopy a pracovali jsme na vývoji naší jemné motoriky. Teprve pak jsme začali objevovat další možnosti. Po fázi čárání dítě začíná kreslit první základní tvary. Kruh bývá na prvním místě, a proto jedna z prvních kreseb bývá sluníčko. Čáry již zvládlo, kruh taky. Může vzniknout první obrázek. Maminka s námi projde své vlastní zkušenosti a pak nás nechá učit se samo. Většinou toho maminky už moc neumí nakreslit. Protože je to už nikdo taky neučil. No a my pak jdeme do školky, kde se hodně kreslí, ale nikdo nás neučí. Nejčastěji se zadávají témata. Pak nastoupíme na základní školu, pokračujeme v tématech a seznamujeme se s možnými způsoby vyjádření. Koláž, leporelo, a podobně. To se v dnešní době již často uplatňuje i v předškolní výchově. Málokterý pedagog ale ví, že zhruba ve třech letech, kdy dítě je schopné věci již pojmenovat, nejdříve nakreslí, co se naučilo - absorbovalo a pak to pojmenuje. Teprve starší děti začínají mít nejdříve představu, kterou se snaží nakreslit. To jsou vývojové fáze člověka, kterým nebyla věnována dostatečná pozornost. A tady většinou veškerá výuka končí. Nemáme žádné vzory. Není nikdo, kdo nás učí. Pravdou je, že se nám naskýtá mnoho různých nakreslených předloh, například ilustrace v pohádkových knihách a vlastně ve všem co nás obklopuje. Zkuste se ale vžít do mysli tříletých dětí. To, co vidí v knihách na obrázcích, je pro ně úplně něco jiného, než pro nás. Děti vnímají více z hlediska pravé poloviny mozku. Vidí komplexně. A to, co vidí, vnímají jako realitu. Děti netuší, co je abstrakce. Když jim řeknete, že si půjdete číst pohádku, budou mít radost, protože to pro ně znamená něco příjemného s mámou, knížku, obrázky, ale ani netuší význam slova pohádka. Nemohou se v tomto věku učit z různých ilustrací. Poznají psa, kočku, žábu i přesto, že jsou v jiném výtvarném podání, ale vůbec nemají tušení, že to, co vidí, je kresba. Určitě mi dá za pravdu leckterá maminka, že její dítko chtělo vzít do ruky něco ze čtené knížky a na nás bylo, abychom mu vysvětlili, že to nejde. Že je to jen obrázek. Přeskočím děti, které už ví, že kreslí slona nebo auto a dostanu se k pátému až osmému roku, kde se v kresbě u dětí projevuje naivní realismus, který později přechází ve vizuální realismus.

Já jsem před dvaceti lety studovala SPgŠ a nic takového jsme na škole nebrali. Toto všechno jsou mé téměř dvacetileté zkušenosti s výukou kresby a nyní mám také skvělou příležitost toto vše pozorovat u svého syna. Postupem času dítě vytváří předměty nebo postavy ve vzájemném vztahu a správném poměru a kolem jedenáctého věku se vyvíjí cit pro perspektivu, proporce a míru. A rodiče bývají často fascinováni právě těmito objevy jejich vlastních dětí. Ale kde je ten učitel? Není. Neučili jsme se to. Učíme se úplně jiné věci. Třeba v tomto věku jedenácti let, což je tak pátá třída základní školy, se učíme historii. Sotva jsme pochopili abstrakci, už se pomocí jí učíme veškeré další znalosti. A věřte nebo ne, to je tak vyčerpávající metoda, že nezbývá čas pro další normální vývoj.

Po prvních pěti hodinách čistého času kreslení na kurzech, které vedu, si společně pověsíme obrázky na zeď a já se ptám účastníků: „Toto je výsledek Vašeho kreslení za pět hodin pod vedením lektora, který Vás učí. Umíte si představit, jak byste asi kreslili, kdybyste měli takto aktivní výuku každý týden na škole po dobu osmi let?"

Co znamená normální vývoj?

Normální vývoj znamená vlastní zkušenost. My jsme se v dnešním společenství přesunuli na nějakou zrychlenou etapu ekonomického světa, pro kterou je normální, že naše děti tráví většinu času svého života ve „škole" učením se toho, co by normálně měli prožít. Byla jsem v jedné třídě základní školy, kde zrovna probírali kapra. A paní učitelka zkoušela žáka, který byl dostatečně připraven. „Kapr. Kapr obecný je sladkovodní ryba z čeledě kaprovití". To dítě bylo rádo, že tu složitou větu i s pár zádrhely odříkalo. Vezmeme-li v úvahu věk a vývojové fáze, dítě rozumělo pouze slovu kapr, vůbec nechápalo proč obecný, ale to mu nepřišlo zas tak hrozné přijmout, sladkovodní taky jakž takž dá, když má zkušenost ve svém věku s mořem, pak to i trochu chápe, ale kdo má tu zkušenost? Z čeledě kaprovití. Co to je? To si musím zapamatovat. Z čeledě kaprovití a zopakuji si to tolikrát, než si to zapamatuji. A pokud je dítě, kterému to zní docela hezky, zapamatuje si to snáz. Pokud je to ale dítě, kterému to zní strašně a vůbec tomu vlastně nerozumí, tak dostane špatnou známku. Zkrátka nějakým způsobem jsme se dostali do takové fáze, kdy se učíme nikoli prožitkem, ale abstrakcí a pojmy. Navíc k tomu všemu používáme tu část našeho mozku, která z těch všech částí umí nejsnáze zapomenout. No a to je prostě proti veškeré logice.

Kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou je veden odlišně od tradičního způsobu výuky. Je to prožitkový kurz, který využívá všechny zdroje vnímání naší mysli. Nejen sluchem, ale i zrakem a především hmatem. Vše, co účastník slyší a vidí, si hned vyzkouší a vše, co projde skrze naše svaly (v našem případě svaly rukou), projde i myslí. A náš mozek má pak možnost skrze vlastní zkušenost porovnávat i práci ostatních účastníků, zjišťuje rozdíly a vyhledává další možnosti. Jinými slovy řečeno, pouští se do vlastních objevů. Skrze zkušenost se našemu mozku otevřou dveře k doposud neobjeveným možnostem. Lidé se na krásné kresby dívají jako na zázrak. A to proto, že se vše skrývá za plentou tajemství, jak je vůbec možné něco tak krásného nakreslit. Na kurzu tuto plentu odkrýváme, tajemství je odhaleno.

Kurzy kreslení pravou mozkovou hemisférou se konají po celé republice. Bližší informace o termínech a městech pro letošní rok naleznete na www.cary-mary.cz. Před kurzem je potřeba se přihlásit. Kurzy jsou vhodné od 9ti let do 100. Objednat se můžete také na telefonu 724 583 331.

(tz)