Populární herec Jaroslav Dušek tvrdí, že není žádný důvod, abychom byli nemocní. Naše tělo i mysl jsou naprogramovány tak, aby dokonale fungovaly. Pokud dojde k nějaké „poruše“, způsobili jsme si ji sami. Místo, abychom v takovém případě jednoduše probudili jejich spící inteligenci, tedy obrátili se k vnitřnímu zdroji, vydáme se k lékaři. A ten nám předepíše nějaký lék, pro nějž si dojdeme do lékárny. A pak se pustíme, v případě nasazení antibiotik, do zabíjení všeho živého, podobně jako bychom šli na komára s minometem.

Není náhodou, že moderní medicína pracuje s naším strachem. Vyleká nás, a my pak poslušně posloucháme rady „odborníků“. Sází se ne­jen na úzkost, která provází moderního člověka dnes a denně, spoléhá se také na naši snahu vyhýbat se bolesti a nadbíhat nejrůznějším slastem. V reklamě se rodiče dozvídají, jaké úžasné léky proti bolesti mají dopřát už svým nejmenším ratolestem. Senioři by se zřejmě ani nehnuli z lůžka, kdyby pro ně neexistovaly masti plné utišujících a napravujících látek vyrobených v chemických laboratořích. A pracující by sotva splnili náročné profesionální úkoly, kdyby pravidelně nezaháněli migrénu pojídáním hrstí prášků. 

Nikdy jsme nesezobali tolik pilulek proti bolavým údům, svalům a vnitřním orgánům, nikdy jsme nepotřebovali k prostému žití tolik antidepresiv jako v současnosti. Stali jsme se na nich tak závislí jako na vodě a potravě. A protože každá závislost se časem prohlubuje, můžeme spolehlivě odhadnout, že tento rok budeme konzumovat prášků ještě víc než loni.
Podobně se to má se spotřebou alkoholu a drog. Obojí svědčí o tom, že před něčím utíkáme do světů, kde můžeme na chvíli uniknout bolesti, stresu a obavám, trochu v klidu vydechnout a ucítit i letmý dotek blaženosti. Pochopitelně za vysokou cenu, že to nebude trvat dlouho a pak přijde vystřízlivění. Pokud si nedáme další, vyšší dávku rozradostňujících nebo uklidňujících prostředků, dostaví se absťák, blbá nálada, otevřená náruč deprese.
Problém není v hektické moderní době, nedostatku čehokoliv nebo v životním prostředí, problém máme my. Usmysleli jsme si, že si zařídíme ideální život. V neustálé radosti, bez fyzické bolesti a duševního utrpení. A začali jsme bojovat se smutkem, vyhýbat se jakýmkoli těžkostem a strádání, vyhledávat jen pohodlí a rozkoš. Naše obydlí, automobily i dovolené jsou stále luxusnější, jídelníček rafinovanější, kratochvíle dražší. Když máme pocit, že se blíží to, co by náš šťastný život mohlo ohrozit, prostě nasadíme ještě víc léků proti bolesti, antidepresiv a nevázané zábavy. V domnění, že teď už to opravdu bude fungovat.
Bohužel se však ukazuje, že se někde vyskytla chyba. Čím víc se snažíme vydobýt si právo na štěstí, tím víc nespokojenosti, a někdy i neštěstí se nám vrací. Zapomínáme totiž, že v našem světě dualit nemůže být potěšení bez zármutku právě tak jako den bez noci, léto bez zimy nebo svaly bez posilování. Jak se říká, není růže bez trní, kapra noha nebrní.
Žádná choroba není špatná nebo dobrá. Je taková, jak ji přijímáme. Může nás v mnohém poučit, naučit trpělivosti a pokoře, přivést i k příjemné katarzi. Uzdravený člověk se na všechno dívá jinýma očima, líbí se mu vše, i to, co mu dřív nestálo za povšimnutí.
Duchovní lidé cítí, že současnost je otevřena změnám. Na konci slepé uličky se každému nabízí možnost obrátit se správným směrem. Spočívá v hlubší moudrosti, která se ukrývá například v pohádkách, ve zvycích našich předků, v přírodě všude kolem nás. Nemusíte hned věřit na zázraky. Stačí jen se na chvíli zastavit, vydechnout z plných plic a pocítit hluboký klid. Dřív nebo později se ozve vaše vnitřní moudrost, jíž jste dovolili, aby se probudila a dala o sobě vědět. Vyslyšte ji. Udělali jste první dobrý krok.

Pavel Kačer