Malý človíček sotva otevře oči a už něco chce. Žasne nad světem, do něhož se narodil, chce ho ochutnat, osahat, vzít ho do svých dlaní a nepustit. To okouzlení je absolutní, vše voní novotou, ukrývá tajemství, jež chce být odkryto, je třeba přijít věcem na kloub.

A tak rosteme, ochutnáváme, objevujeme a přisvojujeme si. Chceme to mít pro sebe, podmanit si to, zcela ovládnout. Touha roste, bývá neukojitelná. Když pokoříme vytčenou metu, uspokojení trvá chviličku, mihotavý okamžik. Hned se totiž vynořují nové – předměty, horizonty a výzvy, které je třeba zdolat. Čas utíká, vrcholů, na nichž jsme vztyčili svůj prapor, přibývá. Avšak každé další poznání už nebývá tak převratné, sny tak neuskutečnitelné, cíle nedosažitelné, pokud na to opravdu hodláme soustředit všechny své síly, um a energii, znalosti a zkušenosti.

Když se ohlížím zpátky, což je potřeba přicházející až se zralým věkem, vidím patrné stopy svého snažení. Není jich málo. Mohl bych si se značným uspokojením říci, že jsem to dokázal a už více není po čem prahnout. Vždyť teďka mám to, co jsem si kdysi tolik přál. V přeneseném slova smyslu jsem zplodil syna, postavil dům, zasadil strom... Dokonce nejen to, získal jsem mnohem víc. A přesto nemohu prohlásit, že moje životní přání, život sám, tím byly naplněny. Spíš se cítím poněkud oklamán, sveden z pravé cesty, která zřejmě, což si uvědomuji až nyní, vedla nepochybně naprosto jiným směrem.

Mám rád pěknou hudbu. Populární i vážnou, Gotta i Pavarottiho, Nohavicu i Mozarta. Po­slouchat ji, když je duše správně naladěna, jsem vždy chtěl. Býval to dřív problém, ale už dávno není. Díky internetu, moderním technologiím, můžu mít sluchový zážitek hned, v nejvyšší kvalitě a bez námahy, bez diskuze cokoli, na co si právě vzpomenu. Je to dobře? Nevytratila se z takového hudebního světa určitá, nějak podstatná hodnota? Nevím.

Zato teď často toužím po tichu. Po absolutním klidu, který přichází z krajiny transcendentna a je velmi, velmi vzácný. Pokud se objeví, nevydrží dlouho. Na rozdíl od všudypřítomného hluku, jenž nás stále doprovází, je prchavý, nestálý, obtížně dosažitelný.

Podobně to je s podívanou, již nám nabízí film a televize, takzvanou pastvu pro oči. Měl jsem rád veselou zábavu, těšil jsem se pokaždé na Silvestra, na humorné scénky, zábavné veselohry, vtipné komiky, kteří dokázali rozesmát moudrostí, bez kopanců, políčků a vulgarit. Kde jen jim konec? Možná, když budu chtít, se s nimi potkám ve filmových archivech, v pořadech pro pamětníky, ve chvílích, kdy se nostalgicky touží po záblescích dětství.

Ne že bych už vůbec nechtěl. Ale víc toužím po okamžicích, kdy očím se nic nenabízí k dívání. Když venkovní světla neoslňují, reklamy nesvítí do noci, neblikají auta ani semafory, nikdo se nedožaduje naší pozornosti. To nejcennější, co je dnes nad zlato, obsahuje tma. Černá, černočerná temnota, bez příslovečného světýlka na konci tunelu.

Doba útočí na naše smysly. Všeho máme víc než můžeme strávit. A v té naprosté tlačenici dojmů se ztrácíme, utápíme se v ní a ztrácíme sami sebe. Vůbec se nedivím, že mnoho lidí z toho propadá depresi. Jiní už možná blázní. A jedinci, kteří se staví na odpor, utíkají do ústraní. Do klidu venkovských samot nebo do klidu meditace. Přibývá jich, protože s každým útokem se probouzí i nutnost obrany.

Chtěli jsme svět, do něhož jsme se narodili, si podmanit. Ale úlohy se obrátily. Braňme se, chceme-li zůstat sami sebou.

Pavel Kačer