Na pořádnou zimu jsem se těšil jako každý kluk. Přinášela s sebou spoustu zábavy a dobrodružství. Neměl jsem sice ani pořádně sáně, natož sjezdové lyže s kandahárem a brusle kanady, o speciálním oblečení ani nemluvě, ale to na věci nic neměnilo. Byli jsme na tom před víc než půlstoletím všichni stejně. I s tou chutí si pořádně na sněhu užít.

K největším radostem tehdejších zim patřily uhelné prázdniny. Když škola už neměla čím topit, a to se stávalo poměrně často, mohli žáci zůstat doma a hřát se tam za kamny. Jenže kdo by tam tvrdnul, i když venku mrzlo, až praštělo, a do toho ještě přišla velká fujavice. Vraceli jsme se do tepla až za tmy, notně prokřehlí, vyhládlí, ale šťastní. Nepochybuji o tom, že někde tady si člověk vytvářel základy tělesné odolnosti a pevného zdraví.

Nevím, jak jsme to tehdy dělali, že jsme vyváděli ztřeštěné a nebezpečné věci, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nepočítám rozbité nosy, odřená kolena, boule a omrzliny na horních i dolních končetinách. Takové banality ani nestály za řeč a nemohly způsobit, že bychom si druhý den lízali rány. O termoprádlu, chráničích na citlivé partie těla, ochranných přílbách jsme, pochopitelně, neměli ponětí. Rodiče nemuseli mít každou půlhodinu hlášení o tom, co děláme, proč to děláme a kde to děláme, mobilní telefony totiž neexistovaly a stres patřil mezi ta cizí slova, kterým nikdo nerozuměl a nikdo je nepoužíval. Opravdu velké prohřešky proti správnému chování a nebo občanským vztahům byly po zásluze trestány výpraskem, aniž by se nad tím nějaké lidskoprávní organizace pohoršovaly. Ani ty tehdy ještě nebyly.

Jenže nic netrvá věčně, časy se změnily. Nechci tvrdit, že k horšímu, protože by to nebyla pravda. Jenom už mnohé vypadá jinak než za mladých let. Primitivní zařízení, upravená k zimním radovánkám, už naše děti a vnoučata neznají, vše se přizpůsobilo jejich pohodlí, zvýšeným bezpečnostním standardům a technologickému pokroku. Zábava už nemůže být spontánní, důkladně se profesionalizovala. Dalo by se říci, že se naše vyspělá společnost konečně dopracovala do tolik vytouženého stavu, který býval vyjádřen socialistickým heslem „žijeme lépe a radostněji“.

Přiznám se, že mi je líto stát opodál. Ale stud mi nedovolí, abych vzal igelitový pytel, lopatu nebo pekáč a sjel si zasněžený svah za chalupou. V jistém věku se nehodí chovat se klukovsky pošetile, i když se sebe víc chce. Možná tak vzít s sebou na sáňkování malého potomka a předstírat, že to děda všechno dělá pro něj. Potíž je v tom, že pro dnešní rodiče už nemám dostatek důvěryhodnosti, aby mi předškoláka na pár chvil svěřili. Nejde však jen o to. Zimy už nejsou, co bývaly. To, co se dnes vydává za prosinec, leden a únor, by bylo dřív považováno za směnou karikaturu ročního období, v něm se střídají krátké dny s dlouhými nocemi a příroda odpočívá.

Když jsme chtěli za mlada sáňkovat, nemuseli jsme kvůli tomu odjíždět na alpský ledovec. Všude bylo sněhu dost pro všechny, a to v nejvyšší kvalitě. Hokejový zápas, který jsme si smluvili, se neodehrával na umělém ledě pod refklektory zimního stadionu, na to stačil nedaleký rybník. Kaučukový černý puk, jak o tom zpívá s Banjo bandem Ivan Mládek, docela dobře nahradila zmrzlá žába. Že led pod námi praskal a občas se i prolomil, patřilo ke kratochvílím bruslení stejně jako brusle na kličku, řečené kolumbusky.

Kdo ale dneska touží po pravé zimě? Pro pár sportování chtivých nadšenců a staromilců, kterým nestačí ladovská zima na obrázku nebo jako katastrofické video v mobilu, asi opravdu nemá smysl celou tu nákladnou taškařici inscenovat. Většina o ni stejně ani nestojí. Vždyť se v chladnu dostanou na čerstvý vzduch jen v krajní nouzi a jaksi nedopatřením, zpravidla proto, aby se jejich čtyřnohý miláček vyvenčil.

Lidé si vytvořili umělé prostředí, v němž nefučí, nerudnou nosy mrazem a topení jede naplno. A je jim jedno, jestli za okny chumelí, taje sníh nebo už na Tři krále jaro ťuká na dveře. Na zimu kašlou – a jak to vypadá, i ona na ně!

Anebo – že by počasí začátku letošního ledna přišlo se staronovými nápady?

Pavel Kačer