Je starostkou Jílového u Prahy už čtvrté volební období, má stále fungující rodinu a jasné představy o tom, co je v životě správné. Mgr. Květa Halanová patří k nejúspěšnějším lidem na radnicích – a podotýkám, že i k těm nejmoudřejším, jak pochopíte z následujícího rozhovoru.

Co pro vás znamená ocenění v prestižní soutěži MANAŽER ROKU 2015?

Už samotná nominace byla pro mne velmi cenná a to, že jsem uspěla, mi přineslo ohromnou radost. Starosty a starostky hned tak někdo neocení, v médiích se spíše o nás říká, že jsme lumpové. A dostat se mezi nejlepší manažery, to je pro mne takový Oscar. Skutečně si toho vážím. A co mne těší? Že to vnímají i lidé kolem mne, že někteří dokonce teprve nyní usoudili, že něco umím. To je i maličko úsměvné, protože cena Nejlepší starosta 2010–2014 mi u některých zrovna slávu nevynesla. Zkrátka MANAŽER ROKU je dobrá značka.

Na radnici v Jílovém u Prahy už jste posbírala spoustu zkušeností. Čím vás starostování baví a co je na něm nejméně příjemné?

Starostování mě opravdu baví. Je to práce náročná, ale není asi žádná jiná, která přináší tolik rozmanitosti. Potkáváte se s lidmi, řešíte různé úkoly, dostáváte se do tolika oborů, které byste normálně ve svém pracovním či osobním životě nepotkali. Přiučíte se kdečemu. Co je nepříjemné? Nikdy nevypínáte, ani na dovolené. I tam sledujete, co je kde zajímavého, co byste mohli použít. Jste v pohotovosti pořád, vždy je něco potřeba. Jste vidět, ale to mi nikdy nevadilo. Někdy je nepříjemné, že nemůžete rozhodnout sami, a někdy i musíte plnit úkol (rozhodnutí), se kterým vnitřně nesouhlasíte, ale jste přehlasován. A také, že veřejná správa je poněkud pomalá a byrokracie si vybírá svou daň i v možnostech rozhodování. Například o veřejných zakázkách bych mohla mluvit dlouho nebo o některých nesmyslných zákonech, nekompetentních rozhodnutích, které se dotýkají obcí... A samozřejmě – ne vždy můžete vyjít vstříc všem.

Porozumět přáním občanů a vyhovět jim není lehké, ale o to se musí snažit vedení každého města a obce. Daří se vám to?

Jak jsem říkala, vyhovět všem nelze. Najít cestu, jak pomoci a zajistit veřejné blaho co nejvíce občanům, je těžké. Vzhledem k tomu, že mívám nejvíce hlasů a volí mne, tak zřejmě ano. Snažím se.

Jak nejlépe uřídit tým spolupracovníků? Máte svoje „manažerské desatero“, o něž se v práci můžete opřít?

Přímo manažerské desatero nemám, ale držím se určitých zásad. Pro mne je důležitá poctivost a slušnost. Nepodceňuji a nepřeceňuji, své spolupracovníky si vybírám (když je mohu vybírat) chytré, pracovité a příjemné, aby dobře pracovali v týmu, aby s nimi bylo příjemné být. S chytrými lidmi kolem se všechno dělá lépe. Mám ráda zodpovědnost a dochvilnost. Stále se učím, hledám, ale také pochybuji. Nemám ráda konflikty, ale nebojím se je řešit. Umím jít do střetu a sem tam i vyletím. Bez týmu je starosta sám voják v poli (a starostka superrobotka).

Když byste měla pozvat do Jílového naše čtenářky, čím byste je chtěla nalákat?

Čtenářky bych do Jílového u Prahy určitě pozvala. Navštívily bychom regionální muzeum, pak zašly na dobrý oběd či na skvělou kávu, možná i dortík. Rozhodně bych jim ukázala nádhernou přírodu, otevřené zlaté štoly. Pokud by se k nám chtěly nastěhovat s rodinami, zajímaly by je školky a škola, kultura, lékaři, obchody, doprava, sport i atraktivní spolky. Nevynechala bych pozvání na městské slavnosti, plesy, Masopust či Muzikfest.

Malé město v sousedství české metropole se během vašeho působení rychle mění. Kde vidíte největší změny a specifika Jílového?

Město má dlouhou historii a stále ctíme naše kořeny. Ale čas nezastavíme a my chceme, aby se tu žilo dobře – dostatek míst v rekonstruovaných mateřských školách, zvětšující se modernizovaná základní škola, školní areál, nová a opravená sportoviště spolků, pěkné chodníky a silnice, parky i okolí. Ke všemu patří pořádná infrastruktura, ta podzemní, co není vidět – kanalizace, vodovod, sítě. Není vidět a stojí nejvíc peněz.

Co dnes brání rozvoji města? Jsou to peníze, byrokracie a legislativa, lidský faktor?

Vždycky je to trochu kombinace všeho. Byrokracie a legislativa by byly na samostatný článek, peněz je pořád málo, lidé jsou lidé. Od toho jsem tady, hledat řešení, někdy to jde pomalu, ale nutné je stále vidět cíl, nevzdat to. Mít vizi, dívat se na mnoho volebních období dopředu, i když už třeba u toho nebudete. Zásadní rozhodnutí, která už nejdou napravit, nejdou vrátit zpět, se musí dělat uvážlivě. Když se něco nepovede, není to příjemné, vyhodili jste třeba 50 000 za nějakou kulturní akci, nikdo nepřišel, nelíbila se. Ale svět jde dál, příště to neuděláte, poučíte se, v podstatě se nic nestalo. Kritiku vydržíte. Ale když něco zbouráte, něco nesmyslného postavíte, je to napořád nebo na desítky let i déle, pak je to zlé. Takovou chybu nenapravíte, možná jen zmírníte, nebo pak vaši následovníci. V takových případech se musíte rozhodovat opravdu opatrně. Důležité je si také stanovit, jaký rozvoj města chceme. Každý ho vidí někde jinde, podle toho pak možná přijdou překážky.

Jak dokážete skloubit práci na radnici s rodinou a „ženskými povinnostmi“?

Skoro celý život pracuji v časově náročných povoláních. Šestnáct let jsem vedla kulturní dům, to byla škola, jak si organizovat čas. Starostkou jsem čtvrté volební období s přestávkou po prvních osmi letech. Dnes mám dospělé dcery, s manželem letos oslavíme třicet osm společných let. Nemyslím si, že by moje rodina strádala či strádá. Čas, který jsem nestrávila či netrávím v práci a na akcích s ní spojených, věnuji rodině. Ráda vařím, hodně jsem šila na nás i historické a taneční kostýmy, mám zahrádku, dvě krásné fenky plavé briardky. V manželovi i dcerách mám a měla jsem vždy zázemí a oporu, fandí mi. Bez toho by to nešlo, protože něco samozřejmě ošidit musíte. Šidím domácnost, to je jasné. Ale ne čas s mou rodinou.

O čem sníte a co byste si nejvíc přála?

Víte, sny jsou ošemetná záležitost. Něco si můžete splnit sám, když se víc snažíte. Například zlepšit angličtinu. Něco vám mohou splnit jiní – já bych třeba chtěla vnouče. Něco těžko ovlivníte – politické klima, budoucnost Evropy a světa. Chtěla bych samozřejmě zdraví. A ve městě? Toho je tolik, seznam dlouhý, předlouhý. Například úplná rekonstrukce školy, rekonstrukce a dostavby vodovodů a kanalizací, amfiteátr v parku, rozšíření hřbitova, rekonstrukce budovy vedle radnice a získání kompetencí obce s rozšířenou působností (jsme s pověřeným úřadem), chodníky, kam se podívám... Zkrátka pořád je co dělat, a to mě také baví.

hodně splněných snů popřál

Pavel Kačer